Sečení řepky, konec lovu divočáků. I tak by se dala stručně shrnout situace ve většině polních honiteb. Nejinak je tomu i u nás. Prasata sice většinou přecházejí do lánů kukuřice, ta však u nás letos není, takže s každou další posečenou řepkou se šance na ulovení černé zvěře snižovala. Obrovský lán hned za domem, u kterého jsem již jednoho lončáka ulovila, přitahoval mou pozornost jako magnet. Mám ráda ranní a večerní čekání u rozsečeného pole, kde to po mnoha týdnech „konečně zase žije“ – ukazují se lišky, srnčí..a někdy i ti divočáci. Tentokrát jsem ale nervózně sledovala, jak výkonné stroje ukrajují z lánu stále víc a víc a obávala se, že řepku posečou úplně a z čekané nebude nic.. Okolo druhé hodiny odpolední však přišlo radostné překvapení – „spodní“ část pole zůstane minimálně tři dny stát, je to zelené, odjíždíme.. Nic víc jsem si nemohla přát. Už těsně po osmé večer vyrážím po cestě od vsi až nahoru „Ke křížku“, kde usedám na stoličku „na rohu“ řepky. A vida, nejsem jediná, koho políčko zlákalo, o kus dál na strništi u sloupu sedí kolega. Máváme na sebe a čekaná může začít.. S přibývajícím časem se začíná objevovat srnčí, mou pozornost upoutá roček, táhnoucí pšenicí k řepce. Je průběrný, ale nedá mi šanci – přeskočí cestu a zmizí v řepce. Ne nadlouho. Šesterák považuje lán za svoje území a žene srnečka zpátky, odkud přišel. Pomalu se začíná šeřit, v řepce je ticho a klid, a tak z dlouhé chvíle prohlížím dalekohledem hranu řepky a strniště až do dálky k silnici. Támhle běží divočák! Je to ale daleko, víc jak 400 metrů. Moje tušení se naplnilo – prasata se budou snažit opustit rozsečený lán dříve, než se kombajny vrátí.. Divočák zmizí kdesi v dáli, ale za pár minut se zase objeví – běží zpátky, buď po zjištění, že třetina řepky je opravdu pryč a nemá se kam schovat, případně ho možná zradilo nějaké auto, kterých po silnici jezdí ještě poměrně dost.. S napětím sleduji, zda se nestočí přes strniště na kolegu, ale prase se vrací zpátky do řepky. Jsem přesvědčená, že to určitě zkusí ještě jednou, na jiném místě a něco mi říká, že by to mohlo být právě blízko mého stanoviště.. Neuběhne ani pět minut a z řepky se ozývá lehké šustění.. Jsem zvyklá, že divočáci jsou velmi hluční – v řepce to snad ani jinak nejde – a tak zůstávám poměrně v klidu, nejspíš to je srnčí.. Jenže šustění se blíží a přechází v lámání! Divočák je tady. „Řepkové zvuky“ se náhle změní v duté zapraskání – okamžitě poznám, že je venku na strništi. Prohlížím lončáka, kterému se zatím nechce jít daleko od krytu, stojí a jistí. Vítr mám dobrý, zbraň připravenou a prase se dá pomalu do pohybu. Červený bod, napínáček.. a v rozčilení zapomenu na hlasitost pojistky – při odjištění to samozřejmě cvakne, což se lončákovi ani trochu nezamlouvá a okamžitě zrychluje. Bleskově domířím a na strništi houkne rána.. Divočák tryskem vyráží, slyším rachot usečených stonků a najednou je hrobové ticho. Taaak. Volám kolegovi, že jsem asi chybila – při stisknutí spouště jsem měla pocit, že se mi kulovnice malinko zhoupla a bod byl poněkud nízko.. Uklidňuje mě, že rána to byla dobrá, slyšel úder kule a dokonce prý i pád zvěře.. Pořád se mi to nezdá, pokud se kus nezlomí v ohni nebo někde v dohledu, vždycky jsem spíš pesimista. Hledat nástřel nemá na poměrně vysokém strništi moc smysl, tak jdeme spíš jen tak „naslepo“, ve směru, kudy asi tak mohl odběhnout.. Přijíždí partner s dalším kolegou a pomáhají nám hledat. Moje přesvědčení o chybené – podstřelené – ráně sílí, zvláště poté, co zjistím, že o kus dál je strniště již zdiskované – to by vysvětlovalo to náhlé ticho při útěku divočáka.. První kolega mě stále utěšuje, že prase tady určitě leží.. Konečně děláme tu nejrozumnější věc, jakou můžeme – jedeme pro psa. Vracím se na místo, odkud jsem střílela, očima si „srovnám pole“ a s labradorkou na volno jdu směrem k pravděpodobnému nástřelu. Pozoruji fenu, nejprve běhá ledabyle sem a tam, najednou prudce skloní hlavu a vyráží dopředu – má stopu. Partner jde rychle za ní a když se Gora párkrát zatočí na jednom místě, slyším ta nejkrásnější slova „Taaak je hodná, našla…“ Lončák má dobrou komorovou ránu, z nástřelu odběhl sotva 30 kroků. Chválím fenu za perfektní práci, děkuji kolegům za pomoc s dosledem a z třetího divočáka uloveného letos v naší honitbě mám opravdu velikou radost. Lovu zdar!