Ikdyž každý rok na velké lány řepky nadávám, zase na ně tak trochu těším, protože je to v naší honitbě skoro jedna z mála příležitostí k ulovení divočáka. Letos, stejně jako předloni, máme jeden velký lán kousek za domem. Už delší dobu udržujeme pozornost černých rytířů na jednom místě pravidelnými troškami kukuřice s ječmenem. Místo jsme zvolili optimální – příkop, který vede hned od vsi a „zakusuje“ se až do řepky. Díky našemu poli s pšenicí, kolem kterého máme vybudovanou tréninkovou dráhu pro koně, se na místo dostanu rychle a pohodlně. Žebřík postavený před rozložitým stromem je ideálním místem pro čekání. Jeden samotný lončák a čtyři „pozdní“ selata, to byla pravidelná návštěvnost malého vnadiště. Několikrát jsme zkusili štěstí, ale buď divočáci nepřišli vůbec, případně se dostavili až po našem odchodu. Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že den D nastal a určitě to vyjde. Z domu vyrážím přesně ve 22 hodin, ke kraji řepky to mám volnou chůzí asi deset minut. Pak zbývá posledních několik kroků podél meze a už stojím pod žebříkem. Opatrně vylezu nahoru, opřu kulovnici a záda a téměř současně zaslechnu zamlaskání. To není možné! Dalekohled letí k očím – už je tam! Je to ten lončák, bezstarostně sbírá jednotlivá zrnka a vzápětí stojí jak socha a opatrně jistí. Nikam nespěchám, sice jsem vždycky za ulovení divočáka ráda, ale rozhodně nerazím názor o okamžitém střílení po spatření prasete. Nejdřív ho prohlížím, stejně stojí na ostro, takže mám čas. Už dávno vím, že to není vodící bachyně, selata se zde nikdy neukázala, i stopy po dešti patřily vždy buď tomuto kusu, případně těm čtyřem menším. Kromě spokojeného mlaskání černého návštěvníka je všude okolo v řepce hrobové ticho. Divočák pomalu popochází a já beru do rukou svou věrnou kamarádku třistaosmu. Snažím se odjišťovat pomalu, ale pojistka stejně cvakne. Lončák naštěstí nijak nereaguje, takže můžu v klidu umístit kříž na komoru, počkat až se posledními dvěma kroky srovná do ideální pozice a jakmile se tak stane, lehce se dotknu spouště zjemnělé napínáčkem. Po ráně výjimečně okamžitě nepřebíjím, protože slyším, že divočák už šustí řepkou, raději tedy pozorně poslouchám. Teď zpomaluje..zastavil se..silnější zalámání prozradí pád a další hluk pak odkazování.. Za chvíli vše ztichne a já vydechnu  úlevou. Podle všeho není daleko, ikdyž budeme muset do řepky. Slezu ze žebříku, baterku jsem samozřejmě zapomněla doma, takže ani nejdu na nástřel, ale zamířím rovnou domů. Když chvíli po půl jedenácté otevřu dveře, partner překvapeně vzhlédne „Co tady děláš tak brzo?“ Vylíčím mu sled událostí a zatímco se obléká, beru GPS a jdu pro jagu. Aki je celá natěšená a když jí ještě zašeptám „Bude prasátko!“, málem se přerazí o vlastní packy. Na nástřelu nacházím zpěněnou plicní  barvu, paráda, ranka sedla přesně, jak měla. Zapínám obojek a pouštím fenu, ona už si poradí. Nemá smysl něco zkoušet na řemeni, řepka je hustá, vysoká, propletená, prostě džungle. Sleduji obrazovku přijímače a za okamžik vidím, že se fena stáčí doprava a po asi 30ti metrech zůstává na jednom místě. Divočák podle všeho uběhl lánem jakýsi oblouk a složil se sotva deset kroků od kraje řepky. Díky navigaci se tím pralesem nemusíme prodírat celou pobarvenou stopou, ale jednoduše si nadejdeme podél meze a do řepky vlezeme jen pár kroků. Lončák je dávno zhaslý. Najít ho bylo tedy snadné, dostat ho ven – byť jen kousek – už je horší. Já držím v jedné ruce baterku, druhou nesu fenu, partner táhne divočáka. „Venku“ kňourek dostává poslední hryz, já úlomek a pouštím se do vyvrhování. Pak už míříme k autu a hurá domů.. Dva divočáci během necelých dvou týdnů, to se mi zase dlouho nepodaří.. Lovu zdar!