Že vnadiště na naší louce u lesa navštívilo divoké prasátko jsem letos poprvé zjistila někdy v polovině dubna. Jenže to tehdy očividně byl jen nějaký náhodný kolemjdoucí, protože znovu už se neukázalo. Až začátkem května se zase objevilo, nejprve přišlo jen jednou za sedm, deset dní, postupem času se ale jeho návštěvy stávaly častější až nakonec chodilo skoro každý den. Jenže jak to tak bývá, sejít se ve stejnou hodinu se nedařilo – nám, samozřejmě, divočák jistě o nějaké setkání nestál.. Běžné tak bylo to, že jsem jedno odpoledne přijela navnadit, další večer si šla sednout a po ukončení čekané se šla podívat, abych zjistila, že vše je dávno pryč a prasátko tudíž bylo na večeři hned ten předchozí večer.. Nebo naopak přišlo poté, co jsem z čekané odjela domů.. A tak plynuly dny a já na něj pomalu zapomínala – další divočáci jsou totiž skoro v každém lánu řepky, navíc začala doba lovu srnců.. Zkrátka nebyl čas. Až v pondělí jsem se rozhodla, zajet se znovu podívat na louku, jak to tam  vypadá. Nejsem zastáncem „hromad žrádla“, účelem vnadiště má být divočáka přilákat a nějakou chvíli zdržet, ne vykrmit jako domácího čuníka v chlívku, a tak jsem vždy na místo pohodila jen dvě tři palice kukuřice a pár hrstí zrna jako bonus.  Po příjezdu na místo jsem zjistila, že divočák – patrně rozčarovaný ze zastavení zásobování – přeměnil moje malé vnadiště v sopečný kráter. Plocha byla nejen zcela vysbíraná, ale navíc s vyrytou metrovou jámou. Tak to ne, chlapče, dneska si pro tebe zajedu.. Doma jsem oznámila, že jedu PRO prase (nikoli NA prase) a chvíli po deváté večer vyrazila. Okolo desáté se začalo šeřit a mě zmáhala únava a spánek. Ani nevím jak a už jsem vesele klimbala. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že je skoro třičtvrtě na 11, udržet oční víčka otevřená bylo ale i nadále nad mé síly, a tak když jsem se znovu podívala na mobil, až jsem se lekla – půl dvanácté pryč! No co já tady vlastně dělám? Kdyby prase přišlo, tak stejně spím – no a kdo ví, jestli už tady dávno nebylo.. Snažím se zůstat vzhůru, byť to jde velmi těžko. Nic, do jedné a kašlu na to.. Jakmile se z lesa v půl jedné ozve lehké zalámání, jsem okamžitě fit a už jen „koukám ušima“, kde se divočák pohybuje. Občasné prasknutí větve značí, že je pořád v lese. Pak se ozve zašustění trávy – aha, už je venku na louce. Okamžitě ho hledám dalekohledem a za pár vteřin ho mám. Jde si pro svých pár zrnek kukuřice a já měním dalekohled za kulovnici. Nikam ale nespěchám, nejdřív musím zjistit, co je zač. Minuty ubíhají a divočák je stále samotný, žádná selata kolem, v lese ticho jako v kostele. Takže vodící bachyně to není. Velikost spíš menší než větší, bude to lončák. Toho beru. Po půlhodině od příchodu divočáka tak konečně odjišťuji a natahuji napínáček. Než stihnu pořádně zamířit, padne rána blízko od sousedů.. Prase na nic nečeká a bleskově mizí v lese. No, to mi tak chybělo. Čekám několik minut - nic. Takže zajistit, zrušit „štechr“, flintu opřít v koutě kazatelny.. A divočák je zpátky na scéně.. Jako robot opakuju všechny předchozí kroky včetně zamíření, viditelnost samozřejmě není jak v pravé poledne, ale skutečnost, že nejde o vodící bachyni a že s naprostou jistotou vím, kde má hlavu a kde „zadek“, mi v tuto chvíli v pohodě stačí.. Po ráně neslyším ani odbíhání, ani odkazovaní, takže si v klidu zapálím a volám domů. „Tak snad jsem ho nechybila..“ jsou moje první slova. Chvíli to probíráme a když hovor ukončím, kousek od kazatelny se ozve zalámání a za pár minut z hloubi lesa bekání srnčího.. No,pěkný, tak že by opravdu chybené, nebo snad obrnná rána a už se vzpamatovalo..? Nevím, ale zjistím. Lezu dolů a jdu krajem louky pro auto. Když pak světla ozáří plochu, můj pohled okamžitě upoutá vpravo ležící šedočerná „hromádka“. Paráda! Zacouvám autem blíž a otevřu kufr – jak snadné. Jenže - „Tím končím, tvá Máňa“ - zkouším to pět minut, deset..zleva, zprava..ani omylem, přestože nejsem žádná slabá chudinka, nemám šanci sama lončáka naložit. Co s tebou, ty kluku? Přece tě tady nenechám.. A tak volám podruhé domů. S pomocí partnera už je to rup-šup a po jeho přání „Lovu zdar, ty pytláku“ se jen směju, že prostě stačí stanovit si jasný plán - žádné „Jedu se podívat..“ ale naopak přesně určit, pro co člověk jede. A ono to (někdy) tak pěkně vyjde.. Lovu zdar.