Když mi začátkem října partner pověděl o možnosti ulovit si prvního daňka, těšila jsem se jak malé dítě na Ježíška. Radost mi trochu kazila skutečnost, že se mělo jednat o lov v oboře. Na takové lovy totiž panují různé negativní názory a i já se jimi nechala částečně ovlivnit. Kdybych jen tušila, jak mě Diana za tak malicherné předsudky vytrestá... Nejenže se mi během několika návštěv daňka ulovit nepodařilo, dokonce jsem ho ani neviděla! Teprve na samý závěr již pátého „kombinovaného“ lovu (tedy čekaná i šoulačka) jsme daňka krátce zahlédli, kterak nerušeně táhne vysokým lesem... Příležitost k lovu se ale nenaskytla, no alespoň jsem věděla, že „můj“ daněk tam opravdu je a konečně i jak vypadá. Další pokus o ulovení jsme tak naplánovali hned na úterní ráno.

      Do obory vcházíme s rozedněním a pomalu šouláme k první kazatelně. Po několika desítkách metrů jsme nuceni odbočit z cesty do lesa – před sebou máme zvěř. Je to ale pouze holá, slabší lopatáč a mufloni. Sedíme pod stromy a bezradně se na sebe s průvodcem díváme – Co budeme dělat?

      Nakonec se rozhodujeme pokračovat v cestě, projít lesem až k louce a jakmile bude „pořádně“ vidět, zkusit jít do míst, kde jsme daňka minule zahlédli – hledat totiž černého daňka v černém lese příliš brzy ráno nemělo smysl. Míjíme rozcestí a blížíme se k louce, když naši pozornost upoutá v dálce vlevo mezi stromy stojící muflonní beran. Prohlédneme si ho a chystáme se jít dál, náhle však vpravo zaregistrujeme tmavý kus, který vytáhl z hustých trav... Rychle k zemi, dalekohledy k očím, chvíle napětí... je to ON! Jde pomalu, ale stáčí se přímo na nás. Vítr máme dobrý, ale na světlé lesní cestě jsme nápadní jako mouchy na zdi :-) Daněk zůstává stát mezi stromy a dívá se na nás – tehdy jsem pochopila, proč se někdy tmavým daňkům říká "čerti" - jak tam stál mezi větvemi a byla mu vidět pouze černá hlava a světlejší očníky, opravdu tak vypadal... Mám svého daňka sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic. Bezmocně sedíme na cestě, daňka kryjí stromy, a tak čekáme, zda se někam pohne a umožní mi tak bezpečný výstřel. Uběhne několik vteřin, daněk se na místě otočí a zatáhne zpět do hustého porostu...

Rychle se zvedáme, vracíme se na nejbližší rozcestí a zkoušíme mu nadejít. Je ale rychlejší, když projdeme zatáčkou, už ho vidíme. Je tam i holá a všichni míří rychlejším krokem k nevelké smrkové houštině. Naštěstí pro nás vede cesta právě kolem ní, a tak zrychlíme i my, na jejím konci vcházíme nad cestu do vysokého lesa a kryjeme se za stromy. Pozorně prohlížím prostor pod smrčinou, čekám, že zvěř tudy projde a bude pokračovat směrem k louce... Za chvíli vidím první danělu a daňče, vybíhají ne ze smrčiny, ale až za ní a poměrně svižně – proč, to jsem pochopila až později. Následuje několik dalších kusů holé, tuším, že daněk se za nimi musí objevit každou chvíli... Konečně! Jde jako poslední a pak už je to všechno rychlé – kleknout, opřít o strom, odjistit, napínáček... Daněk je pořád v pohybu, průvodce píská, daněk nejprve nereaguje, pak ale přeci jen zarazí mezi stromy a pátravě jistí naším směrem... Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj první daněk se láme v ohni...

      Jezevčička pana průvodce, která nás všech šest vycházek věrně doprovázela, už nedočkavě kňučí na řemeni a jelikož dosled není nutný, pouští ji, aby si alespoň zahlásila u kusu. Jenže milá fenka nabere sice nejprve správný směr, ale vzápětí se zuřivým hlášením míří právě k té smrčině, vzdálené sotva 30 metrů od ležícího daňka... Myslela jsem, že hlásí teplou stopu, ale průvodce se jen pousměje a se slovy „No, tam asi leží prase...“ vykročí za fenou... Koukala jsem doslova s hubou dokořán - my tady procházíme, střílíme... a že by si tam v poklidu leželo prase? Jakmile průvodce „šlápl do prvního smrku“, zem doslova duněla a větve praštěly, jakoby smrčinou projíždělo auto.. Byli tam a nebyli to žádní mrňousové. "Naštěstí" si k úniku vybraly opačný směr než jsem stála, jinak bych asi lezla na strom :-)

      Po téhle kulturní vložce už vyrážíme k daňkovi, nemám slov a dojmy se mísí, dojetí, radost i smutek zároveň... Prostě jako obvykle. Z opačného konce obory přijíždí partner, daněk dostává poslední hryz a já s přáním Lovu zdar přijímám úlomek.

Další lovecký příběh tak končí a mě zbývá poděkovat nejen Dianě a sv. Hubertovi, ale také panu ing. Valovi (Lesní správa Telč), který nám lov umožnil, panu Neuwirthovi – zkušenému a trpělivému průvodci a v neposlední řadě také mému partnerovi, bez kterého by nebylo nic :-) Díky Vám všem! Lovu zdar!

Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g