Když jsme před nějakým časem obeznali v řepce u rybníka srnce špičáka, považovala jsem jeho ulovení za záležitost jedné, maximálně dvou vycházek.. Neměla jsem důvod nevěřit, že se bude zdržovat zde a v blízkém okolí, tj. pole pšenice. Na první čekanou jsem vyrazila za pár dní před osmou hodinou večerní. Přesvědčena, že srnec je zalehlý v řepce, nechtělo se mi projít tudy poslední, asi 30ti metrový úsek cesty k žebříku, a tak jsem v poklidu kráčela pšenicí v místech, kde je tato vysoká sotva do půl lýtek.. Jakmile se pohodlně usadím a bezpečně opřu kulovnici, zvedám k očím dalekohled, abych si „pro jistotu“ prohlédla pole s obilím.. Moji pozornost okamžitě upoutají dvě tmavé „větvičky“ trčící z klasů asi 120-140m od mého stanoviště – vždyť je to můj srnec! V duchu se usmívám – že to bude až tak snadné jsem si nemyslela. Pro jistotu si zkusmo zamířím na paroží zalehlého srnce – ano, to půjde. Teď jen počkat, až se srnec zvedne z lože..      Dlouhou chvíli si krátím úvahami o tom, jestli a kam zasažený srnec poběží, jestli si ulovený kus vyfotím u lesa nebo až u cesty.. No div že už ze stromu, který mám za zády, nelámu poslední hryz a úlomek! Měla jsem vědět, že mi Diana málokdy dopřeje jednoduchý lov... V půl deváté se zavlní pšenice a srnec se zvedne. Natáhnu ruku pro kulovnici, jenže ouha! Srnec se nezačíná pást, jak jsem předpokládala, ani se nerozešel směrem ke mě! On odchází! S vytřeštěnýma očima sleduji svůj „úlovek“, kterak v poklidu táhne pšenicí směrem „nahoru“ a nemůžu dělat vůbec nic. Nakonec mi zmizí za horizontem a když později opatrně kráčím stejným směrem, není po něm ani památka.. Jen lehké zapraskání řepky prozradí, kam asi zmizel.. Domů tak jedu s prázdnou a s velkým ponaučením – Nefoť se s úlovkem, který ještě chodí revírem... :-)

      Snadný lov se tak pro mě následně proměnil v sérii neúspěchů, marných čekání a hořkého zklamání. Jednou jsem seděla na stejném místě a srnec se objevil blíž k cestě, ale na horizont jsem střílet nemohla. Příště jsem si tedy sedla na jiný žebřík u cesty a srnec procházel pár metrů od „dolního“ žebříku.. Jindy se zase neukázal vůbec..

      Další snahy o ulovení mi pak zmařili divočáci. Jsou v každém větším lánu řepky, a tak bylo víc než jasné, že se srnec odstěhoval jinam. Podezření na jeho nové stávaniště padlo na travnato-kamenitý ostrůvek uprostřed pole s pšenicí. Vyvýšený prostor asi 15x30 metrů, na kterém jsem několikrát zahlédla „nějakého“ srnce a pojala důvodné podezření, že by to mohl být ON.. Jistota scházela, neboť ostrůvek je od žebříku vzdálen víc než 400 metrů. Bylo tedy nutné změnit taktiku lovu, resp. místo čekání. Ve čtvrtek opět vyjíždím, raději už po sedmé hodině, protože musím ještě vyřešit problém KDE, tedy kde na srnce zkusit počkat a zjistit, zda je to opravdu on. Od nejbližšího stromu to bylo na ostrůvek okolo 300m, navíc s nevhodným větrem - pokud srnec chodí z lesa, navětří mě dřív, než se pořádně ukáže. Shora, tedy od cesty, to také nešlo, protože pole má mírný spád k lesu a ostrůvek je až pod rovinou, takže bych srnce nejspíš ani neviděla. Zbývaly dvě možnosti - buď si dřepnout někam do pšenice, nebo posed v obilí, vzdálený od ostrůvku necelých 200m a doufat, že se srnec někde tam bude pohybovat...

      Po dlouhých úvahách a zvažování pro a proti volím posed a už před půl osmou večerní usedám na lavici. Mám s sebou i dvojnožku, jsem rozhodnutá jít v případě potřeby (a bude-li to možné) za srncem. Přesně v 19:30 se v kraji řepky zvedne vysoký špičák. Je to velmi dobrý roček. Do devíti se postupně objeví několik srn a pak se konečně dočkám - vlevo v dálce zahlédnu srnce, který pomalu postupuje od lesa pšenicí nahoru. Dalekohled letí k očím, chvíle napětí - je to ON! Je zatím ale moc daleko, snad půjde alespoň na ten ostrůvek.. Čas ubíhá a já jsem čím dál víc nervózní, že dřív než srnec dojde na ostrůvek, bude tma.. Diana je však tentokrát se mnou a tak se před půl desátou srnec konečně objeví v celé své kráse. Vzhledem k terénním nerovnostem na ostrůvku vím, že nemám příliš mnoho času, srnec může každou chvíli zmizet za hranou nebo ho skryje keřík.. Kulovnici mám dávno v rukou, předpažbí opírám o posed, pravý loket pro větší jistotu ještě zapírám o koleno. Záměrný kříž nachází srnčí komoru – není to nejblíž, bleskne mi ještě hlavou, ale tečka sedí pevně a tak stisknu spoušť. Srnec se zlomí v ráně, vzápětí se zvedá a ztěžka udělá několik kroků do obilí, kde se znovu složí. Je po všem. Povinných 10 minut se mi zdá nekonečných, nejradši bych na nástřel utíkala hned. Blížící se soumrak mě nakonec stejně vyhání z posedu dřív než bych chtěla, a tak balím svou loveckou výstroj a pomalu kráčím pšenicí na nástřel. Za chvíli jsem na místě, barvu ani jiná nástřelová znamení ani nehledám, protože sotva 20 kroků před sebou vidím v pšenici „podezřelou díru“ tvořenou polehlými klasy - ano, tady leží můj srnec. Vzdávám zhaslému kusu poslední poctu a jako vždy prožívám různé pocity, radost z dobré rány a správného průběrného odlovu střídá smutek za zmařený život ušlechtilé zvěře.. „Tys´ mi dal..“ uznale pokývám hlavou a pak už se musím vydat na zpáteční cestu a domů... Lovu zdar!

Srnec uloven 21.6.2012 ve 21:30 hodin, kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo SB SP 11,7g
Průstřel plic, z nástřelu cca 20 kroků. Hmotnost kusu (vyvržený bez hlavy a běhů) 16kg.
Věk 7 let, délka lodyh 22cm, obvod růží 16cm, průměr pučnic 22,3mm.