Srnčí říje už jen doznívala, počasí bylo velmi teplé, a tak jsem se v sobotu 11. srpna vydala ráno do revíru spíš kvůli odpočinku, než lovu. Domů jsem se vracela až v osm hodin a – jako obvykle – zažila „osudové setkání“.. Na řepkovém strništi stála starší srna, mladá srna a SRNEC. Už na první pohled nevypadal jako žádný mladík, navíc jsem v této lokalitě před pár dny viděla dobrého srnce II. věkové třídy a ten by se asi jen tak nenechal vyhnat mladším nebo stejně starým srncem. Tento mě samozřejmě na první pohled zaujal hlavně svou trofejí – na jedné straně pouze ohnutý pahýl, na druhé pak sice kratší, zato velmi silný šesterák.. „Na tebe se sem ještě podívám, chlapče!“ Slíbila jsem v duchu a s úsměvem šla domů. A opět jako obvykle, dny ubíhaly a lov se mi nedařil. Srnec ještě honil a pokládal jednu ze srn, zatímco ta druhá byla velmi opatrná a při sebemenším podezření ihned celou skupinku vedla pryč. Jejich stávaniště bylo takřka uprostřed řepkového strniště, od nejbližšího krytu přes 300m daleko. Tak jsem sedávala na cestě na zemi ve vyšší trávě a doufala, že snad jednou se srnec někam pohne..

      Chodila jsem poctivě každý den, stejně tak i v úterý 14.8. Srnec byl na svém obvyklém místě, ale pak ho zlákala odcházející srna a vydal se za ní. Zatímco srna byla už nějakých 120-140m ode mě, srnec se zastavil u malé meze v poli. „Střílej, blíž už ti nepřijde!“ Našeptával mi do ucha čertík v hlavě.. Už z minule jsem měla změřené vzdálenosti a tohle bylo okolo 190-200 metrů.. Netroufla jsem si, nemám ráda „rány za každou cenu“. Srnec jakoby to poznal, otočil se, přeskočil mez a odešel zase do dálky... Nedá se nic dělat, musím ráno, snad ho někde potkám, řekla jsem si a opět šla s prázdnou domů...

      Ve čtvrtek jsem z domu vyšla chvíli před půl pátou, den se teprve probouzel. Kousek za posledním domem stála na pšeničném strništi srna, nechtěla jsem ji zradit, protože jsem nevěděla, jestli někde opodál není zalehlý „můj“ srnec, tak jsem ji musela pomalu obejít, zatímco jsem pečlivě prohlížela okolí. Srnec nikde. Zklamání, které jsem cítila, bylo velké. Tolik dní, tolik času a nic. Když už jsem byla venku, rozhodla jsem se dojít na místo, kde jsem obvykle na srnce čekala a odkud jsem si ho vždy prohlížela. Nebylo to daleko, asi 300m od vsi, ale když jsem dorazila na místo, opět mě čekalo zklamání. Na strništi byly pouze ony dvě srny. Takže ani jedna už není říjná a srnec někam odešel... Blížila se šestá hodina, rozhodla jsem se vrátit domů. Otočím se, ujdu sotva dvacet kroků a vpravo od cesty, na pšeničném strništi, zahlédnu na horizontu srnčí hřbet... Ihned se mi rozbuší srdce, co kdyby...? Třesoucí se rukou zvedám k očím dalekohled a za pár vteřin se srdce rozbíhá ne cvalem, ale prudkým tryskem.. Je to ON! Když znovu skloní hlavu k zemi, rychle ujdu ještě několik kroků, abych nemířila směrem ke vsi, pak si sedám na zem a čekám, co se bude dít. Srnec pomalu míří přímo ke mně. Jakmile se dostane pod horizont, už ho vedu v kříži puškohledu a čekám jen na vhodné postavení. Najednou se zarazí, prudce zvedne hlavu a očividně nervózní jistí směrem ke vsi. „Sbohem, můj srnčí příteli...“ loučím se v duchu a tisknu spoušť... Srnec se zlomí v ráně, já pro jistotu ihned přebíjím a vstávám ze země. Najednou cítím slabost a únavu, div se mi nepodlomí kolena. Lovecká horečka přichází se zpožděním, tak tak popadám dech a bušení srdce cítím až v krku. Není kam spěchat, pomalu kráčím přes strniště a když po pár desítkách metrů spatřím ležícího srnce, znovu cítím spolu s úlevou i ten plíživý pocit smutku.. Už to nebudu mít nikdy jinak, radost střídá lítost a když pokleknu v ranním slunci ke zhaslému srnci, mám na tvářích úsměv i slzy...

Srnec uloven 16.8.2012 v 5:50 hodin, vzdálenost 80 metrů.
Hmotnost (vyvržený bez hlavy a běhů) 15kg. Odhad věku 9+
Loveno kulovnicí ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo SB SP 11,7g
Lovu zdar.