(volné pokračování příběhu "Kus za kus"... :-)

   Jako každý rok jsem se již před začátkem doby odlovu věnovala obeznávání srnců a snažila se najít toho SVÉHO. Den D nastal už 8. května, právě jsme se vraceli z obhlídky polí s řepkou, zda se někde už neobjevili divočáci a kousek od lesa byl v kmínovém poli zalehlý ON! Nebyl to jen tak nějaký srnec, o kterém uvažujete, že ho možná ulovíte.. Byl to srnec, který Vám rozbuší srdíčko a rozklepe kolena a Vy víte, že ho prostě ulovit MUSÍTE a jako magnet Vás každý den táhne do revíru :-) Samozřejmě jsem to zkusila hned první den, tedy 16tého, pak i ten další...a další...

    19. května jsem jak na trní už odpoledne, takže vyrážím brzo a už v půl sedmé sedím na žebříku u lesa. Hlídám prostor před sebou, úplně živě si představuji, jak srnec už už vychází z lesa...a ono se neděje nic. Až někdy před devátou mě napadne zkontrolovat si taky „záda“ - pomalu se otočím a... ON si tam klidně stojí v kraji řepky! Jenže situace nedobrá – vidím z něj jen něco málo a do řepky střílet nechci.. Počkám, až mi srnec zmizí z očí a bleskově lezu dolů. Co nejopatrněji a nejrychleji se řítím lesem, abych měla výhled na řepku „za zatáčkou“ – ale srnec zmizel! Jsem už na rohu, tak dělám vpravo v bok a jdu po cestě podél pole – nikde nic! Kde je? Přece se nepropadl do země?! Řepka je letos „mizerná“, to není možné, abych ho neviděla! Že by zalehl? Zase se vracím a u lesa zahlédnu srnu. O mě neví, ale o někom jiném ano – nehnutě zírá do řepky a opravdu, za chvíli se z ní třemi skoky vynoří srnec. Jenže já jsem na špatném místě, srnec je naostro zezadu a navíc je i dost daleko... Takže zase zpátky... V lese je už hodně šero, nedokázala bych „hlídat“ srnce a zároveň jít suchým listím plným větví potichu.. Okamžitý nápad rychle realizuju – boty dolů a pěkně v ponožkách hurá za srncem! Jde to krásně lehce a tiše, ujdu několik desítek metrů a už ho vidím. Mezi hranou lesa a řepkou je asi pět metrů široký travnatý pás a právě v něm se srnec prochází... Jde vlastně zároveň se mnou, pokaždé, když se zastaví, já taky a hned hledám vhodnou oporu ke střelbě...a on se zase rozejde.. Ušli jsme už nejmíň 200m, jsem udýchaná, zpocená, vynervovaná na maximum. Srnec mezitím došel na roh pole a pomalu se stáčí směrem „nahoru“.. Moje poslední šance! Rychle poklekám, opírám se o silný strom a odjišťuji. Srnec reaguje bleskurychle – otáčí se skoro na široko a hledá v setmělém lese původce nezvyklého zvuku... To už mám ale bod na jeho komoře, zadržím dech a lehce pohladím napínáček.. Okamžitě vím, že něco bylo špatně – ten zvuk! Jako když se protrhne napnutý papír! Kule cestou potkala nějakou překážku... Dívám se za srncem, zdá se mi, že odbíhá jakoby ztěžka.. Za chvíli mi zmizí za horizontem. Chvíli čekám a pak už doslova běžím na nástřel – nic! Pár metrů a zase nic! To snad ne! Volám SOS domů a za 20 minut přijíždí partner s labradorkou. S pláčem mu líčím celý lov, fena na nás kouká, co že to zbytečně řešíme – zvedá hlavu do výšky a už vyráží... Dlouhými skoky uhání podél řepky a my oba za ní... Když se zastavím, abych popadla dech, zahlédnu ji, jak se celá „rozmávaná“ točí v trávě a obrovský kus skály mi padá ze srdce... Za chvíli už stojíme nad zhaslým srncem. Vkládám mu poslední hryz do svíráku a když mi partner předá s přáním Lovu zdar úlomek, s dojetím z něj část odlamuji a vrácím jako poděkování za úspěšný dosled... Diano, zase jsi mě potrápila, ale o to víc je pro mě tento lov nezapomenutelný...


ráže 308 Win, střelivo SB SP 11,7g
vzdálenost cca 60m, z nástřelu odběhl cca 80m
věk srnce 5 let
hmotnost po vyvržení (bez hlavy a běhů) 19 kg