Je 16. května - dlouho očekávaná doba lovu srnců právě začíná. Na večerní čekanou vyjíždíme před půl sedmou a já celou cestu přemýšlím, kam si vlastně sednu. Není to jednoduchá volba, protože žebřík stojí u potoka, pokud je můj obeznaný srnec v řepce, je to dobré, ale pokud chodí z lesa, je to špatné. Ikdyž, možná je to vlastně jedno, protože v těchto místech si vítr stejně většinou dělá co chce :-) Druhá nevýhoda je, že políčko řepky, travnatý pás i pole kmínu "padá" mírně dolů, takže výhled je tím pádem omezen po horizont, který je v necelé půlce těchto ploch..

    Jsme domluveni každý na jeden žebřík asi kilometr od sebe, takže první budu vystupovat já. Jedeme po cestě a já registruju dvě srnčí hlavičky v kmínu, nečekají co budeme vymýšlet a odbíhají směrem k lesu :-( Na křižovatce skáču s veškerou výstrojí šipku z auta, jen abysme tam moc dlouho nerachotili. Pak už uháním podél řepky po cestě, u potoka vlevo v bok a zase podél řepky směr žebřík, s nadějí, že srnčí třeba neprchlo úplně, ale bude tam někde stát.. Jo, stálo, ale v řepce, plná srna z ranní čekané mi málem skáče do náruče a mizí v lese a já v očekávání věcí příštích strhávám kulovnici z ramene a daunuju do trávy. Právě včas, protože nad řepkou se vznesl třemi skoky druhý kus, pak ale zůstal stát a jistí, kdo to tam zase otravuje. Pomaliličku sunu dalekohled k očím a za chvíli mi srdíčko skáče jako Tiumen s Váňou - mrzutý výraz a na hlavě jedna špice a místo druhé jakýsi tlustý "pahýl" - vždyť je to ON! V duchu létají všechny nadávky, na které si stihnu vzpomenout (samozřejmě na mou osobu), protože ho mám před sebou sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic! :-( Vidím hlavu, vidím čtvrt krku a vidím matně siluetu zbytku. Doslova ČUMÍ snad deset minut, pak začne nadávat a já tam klečím jak v kostele a třepu se jak stará pračka :-) Zaklínám Dianu i Huberta, aby srnce poslali směrem do lesa - měla bych asi 5m prostoru ke střelbě.. Kdepak. Páníček zjistí, že se asi nic moc neděje a za neustálého bekání se pomalu vysune z řepky, prochází travnatým pásem (óóó jak krásně by se střílelo, nebýt skutečnosti, že jsem pořád asi 20m od rohu řepky!) a pro jistotu vleze do kmínu. Teprve pak můžu skoro po čtyřech pelášit k žebříku s nadějí, že se na něj dostanu, srnce nezradím a "půjde to". Vše se zadaří až na poslední bod - nejde to :-) Srnec stojí skoro na horizontu, nic moc z něj nevidím a je to nějakých 150 metrů. Pak mi zmizí z očí a já nevím, jestli se uložil k odpočinku po tom nerváku nebo pokračoval dál a dál a dál... Tak sedím, vydýchávám stres a hlídám. Po půl hodině se zvedne. Kousek popojde a zase jistí. Zase popojde a zase stojí. Mám odjištěno, zamířeno, i na tu dálku tečka sedí jako moucha na zdi, ale ten horizont!!! Netroufám si, kdo ví jaký blázen tam někde zrovna může projíždět na kole.. Srnec jde dál, sem tam si něčeho kousne a za chvíli mi zmizí za horizontem podruhé a definitivně (pravděpodobně zatáhl zpátky do řepky) :-( Z lesa později vytahuje druhý obeznaný srnec - silný zpátečnický vidlák – až druhý den se dozvídám, že kolegovi sedícímu na opačné straně lesa přišel na 10 metrů o hodinu dřív :-) a dělá si svoje večerní kolečko, tentokrát v opačném gardu než posledně (z lesa kolem kazatelny – kmínem k cestě, podél cesty, kmínem dolů, kolem žebříku do lesa)
   Sedím do setmění, pak už to nemá smysl. Na horizontu se před mým odchodem ještě objeví srnčí silueta, ale je to mladičká srnečka.
   Nevím, co jsme si s Dianou udělaly, že mi každý rok chystá takové extra lovy, copak nemůžu alespoň jednu sezónu jen jednoduše přijít-obeznat-ulovit? Proč musím každý rok riskovat infarkt a nebo jednoho srnce obeznaného v dubnu nahánět až do září? :-(

   Partnerovi přišel mladičký nadějný vidláček a pak na 40m srnec – nepřebarvený,  parůžky v lýčí do půlky slech, velmi slušný ve zvěřině. Po telefonické rozpravě (můj názor byl "pustit" :-) si to vyříkali s Dianou – jedině kus za kus. To znamenalo večer ještě druhou čekanou na divočáky, kteří konečně objevili vnadiště. Odjíždí před desátou a v půl jedenácté mi zvoní mobil. S ironií v hlase se ptám, jestli leží.. Odpověď mi vyrazí dech – prý asi ano, ale ostatní ještě nejsou pryč, bachyně funí z krytu a zahání odvážný zbytek tlupy, který by chtěl jít z lesa znovu na louku.. Když je odvede, můžu vyrazit. Beru baterku, psa a jedu. Jsem na místě za necelých deset minut a po příchodu na nástřel je borderka bez práce -   před námi leží dvě selata. Následuje gratulace, poslední hryz a předání úlomku.  Vyvrhujeme je až doma, obě bachyňky, hmotnost 29 kilo. Spát jdeme někdy před druhou ráno, ale stálo to za to. To mi ten můj chlap dělá každý rok snad už schválně :-) – srnce střelí hned 16tého no a když letos né srnce, tak aspoň prase a rovnou dvě.. :-)
   Já musím hned další večer složit reparát na svého srnce, pojedu dřív a k žebříku půjdu lesem a přes potok a to by bylo aby to nebylo..