Je konec listopadu, v lesích leží sníh a mráz citelně štípe do tváří. Usedám na lavici pohodlné kazatelny, zbraň opírám do rohu a otevírám okno. Dalekohledem pozoruji okolí, ne, ještě je moc brzy… Pomalu se stmívá a já se zavřenýma očima naslouchám tichu lesa. Ne nadlouho. Křup…křup… pomrzlý sníh prozradí i ten nejmenší pohyb. Tato zvěř se ale ani nesnaží utajit svou přítomnost, za pár vteřin se ozve zapraskání větví, pak zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata. Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci. Nedočkavě se vrhají na nabídnuté dobroty. Kolik jich je? Zkouším je chvíli počítat, pět…sedm…dvanáct… Počkejte, nepřebíhejte mezi ty už spočítané… Vzdávám to. Na okraji lesa se chvíli nic neděje, pak se ale znovu zahoupou větve a skupinu doplní několik velkých bachyní.

Selata jsou neustále v pohybu. Přebíhají z místa na místo a hledají nejlepší kousky, perou se mezi sebou a navzájem se odhánějí. Jen když najdou něco mimořádně zajímavého, zaboří rypáčky co nejhlouběji to jde a jejich mlaskání je známkou toho, že jim opravdu chutná. Bachyně jsou mnohem klidnější, stojí převážně na jednom místě a nerušeně sbírají zrníčka kukuřice a kousky řepy. Občas popojdou pár kroků nebo něžně odstrčí sele, které se jim připletlo do cesty. Lončáci už tak pokojní nejsou, pohybují se svižným krokem, občas i klusem, často do sebe narazí a zlostně na sebe ryčí. Opodál se perou dva středně velcí kňouři – začíná doba chrutí a tak si vyjasňují svoje pozice… Ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Stojí proti sobě jako býci, pak jeden z nich zahrábne předním během do sněhu a už se rozbíhají… Teď! Narazí do sebe, zaklesnou se zbraněmi a točí se dokola, dokud to jeden nevzdá a neuhne.. Pak se vše opakuje znovu a znovu.. Uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a srdce mi buší jako zvon. Nádherná krajina, přítomnost zvěře – co si myslivec může přát víc?

Po půl hodině zpozoruji výraznou změnu. Veškerý pohyb ustává, vše naráz utichne. Lončáci couvají k lesu, bachyně pozorně zvedají hlavy, selátka se nechtějí nechat rušit od večeře, přesto i ona opatrně jistí.. Mezi smrkovými větvemi se objeví černý stín, který se za malý okamžik zhmotní do podoby kňoura.. Je obrovský. Vychází pomalu z lesa, krok za krokem, hlavu zvednutou, hřeben na jeho hřbetě ještě zvyšuje už tak impozantní dojem. Přichází král…

Pomalým, jakoby až důstojným krokem dojde doprostřed celé skupiny a rozhlédne se. Jedno ze selat neopatrně přiskočí příliš blízko, ale než se k výchovné lekci uráčí kňour, dostane se mu výrazného napomenutí od vedoucí bachyně. Jen jedno krátké hluboké zamručení stačí a sele je pryč. Ostatní se drží v bezpečné vzdálenosti. Kňour zvedá hlavu ještě výš, v uhlově černé srsti svítí jeho nádherné zbraně a zhluboka nasává vzduch prosycený pachem bachyní. Ale ještě jsou tu dva konkurenti. Jednomu se očividně do potyčky nechce a pomalu, jakoby nenápadně obchází obloukem tlupu a za okamžik už mizí mezi stromy. Druhý je odvážnější, stojí na místě a čeká. Velký kňour není vůbec těžkopádný nebo neohrabaný, jak by se mohlo zdát – jedno bleskurychlé přiskočení, bolestivé zaryčení a poučený protivník prchá do temného lesa… Vítěz pozorně obchází svou válečnou kořist. Bachyně se od něj ale odvracejí, točí se v kruzích a staví se proti němu hlavami. Ještě nepřišel jejich čas. Kňour brzy pozná marnost svého snažení, sebere ze země kousek řepy a zmizí jako duch...

Vše se odehraje během několika málo minut a najednou jsou tu zase ta skotačící selata, peroucí se o nejlepší kousky, jejich starostlivé mámy, nerušeně hledající i ta poslední zapadlá zrníčka a lončáci, bezstarostně ryjící ve zmrzlém sněhu… Vše je jako předtím, jakoby se žádná mezihra neodehrála. Jen vedoucí bachyně občas jen tak „po očku“ nahlédne mezi smrky. Ne, už je tam klid. Selata se u kousků řepy rozdovádí natolik, že jedno z nich udělalo regulérní kotoul vpřed. Sněhová krusta zapraskala a jemný sníh pod ní pocukroval sele i vedle stojící bachyni. Selátko sedí jako nešťastný psík, zmateně se rozhlíží, cože se to stalo. Bachyně ho jemně popostrčí velikou hlavou. Prcek pohodí rypáčkem, vyskočí a oběhne kolem ní kolečko. Asi se mu to zalíbilo, tak udělá ještě dvě a pak jedno v obráceném směru. Tím považuje celou záležitost za vyřízenou a vrací se k prostřenému stolu… Scéna jako na divadle a já mám lístek do první řady.. Kulovnici stále nechávám bez povšimnutí opřenou v koutě kazatelny. Vůbec se mi nechce rušit pohádkovou atmosféru výstřelem. Ten nakonec přeci jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh…