Jelen v říji….

Je to už sice pěkná řádka let, ale i tak se po dlouhé době k tomu to zážitku stále ve vzpomínkách vracím.

Stalo se mi to v době jelení říje, ještě v původním MS Nakléřov. Jednoho dne mě zavolal tchán, zdali s ním nepůjdu druhý den brzy ráno na šoulačku, kouknout se na říjící jeleny. V té době jsem byl jeho adept a byla téměř povinnost se těch to vycházek zúčastnit. Byl jsem z nich plný nadšení a očekávání z dalších nevšedních zážitků v době jeleních námluv a vášní.

Domluva zněla, ráno v 5 hodin, sraz u vojáků (místo, kam stále rád chodím dodnes). No a jak bylo domluveno, stalo se.

Nejprve jsme spolu poslouchali, ještě za tmy ranní jelení koncert a tak zjišťovali, v jaké části pro nás na šoulání jeleni jsou. Bylo to těžké rozhodování. Pamatuji si, že bylo velmi mrazivé ráno a měsíček svítil jak ve dne. Troubení se ozývalo téměř z každého kouta lesa. Jelení námluvy byly v plné síle. 

Po zjištění směru větru tchán povídá: „Jirko, půjdeme dolů k vodárně, ten co tam troubí vypadá na starého jelena a u sebe má holou“. S jeho zkušenostmi mě nenapadlo o tom ani na chvilku zapochybovat. Po několika minutách jsme se vydali k místu, které bylo vzdáleno cca 600 m. Zážitek z chůze byl jak v pohádce. Ranní mrazík vytvořil na nízké travině jinovatku, která se třpytila při měsíčku a lehce šustila při chůzi na lesní cestě, která se točila podél nízkých smrčin, z mírného kopce dolů. Šli jsme pomalu a   naslouchali každý tajemný zvuk a hlavně ten překrásný trubačský koncert jelení vášně, při kterém lezl mráz po zádech. Zároveň jsme se ujišťovali o správném směru a postupu k tomu „našemu“ vyvolenému. 

Po zdolání 2/3 délky chůze tchán zastavil a vytáhl z letitého ruksaku řevnici a zavábil. Téměř okamžitě se nám ozval ten, o kterého jsme stáli. Krapánek mě projel mráz po zádech při jeho hluboké odpovědi na naše vábení. Pak nastalo ticho a po chvilce jsme slyšeli další tři. Nehnutě jsme tam stáli a čekali co se bude dít. Ten „náš“ opět zaříjil a začal vytloukat parožím větve stromů.

Pomalu se už rozednilo. Postup nám trval dost dlouho. Krok za krokem jsme čekali, zdali se jelen objeví mezi smrčky, nebo narazíme na jeho harém, který měl  pravděpodobně u sebe a hlídá si ho před krejčíky, kteří si vždy hledají příležitost k ukojení svých vášní. 

Po chvilce a dohodě jsme se rozdělili od sebe na 15 m.

Tchán šel podél cesty a já po okraji meze, která oddělovala vysoký a nízký poměrně hustý smrkový porost. Šli jsme tak, abychom na sebe stále viděli. Po několika dalších metrech chůze jsem spatřil laň. Stála ve vzdálenosti odhadem 15 m a dívala se upřeně opačným směrem. Opatrně a pomaloučku jsem popošel k metrovému smrčku, abych byl krapánek schován a pozoroval jsem ji a čekal co se bude dít dál.

To co pak následovalo, se odehrálo během několika desítek vteřin.

Najednou se nízké smrčiny přede mnou rozevřely a ve vzdálenosti 20 m proti mně vylezl statný jelen. Zalomil hlavu se svou okrasou dozadu, až na hřbet a učebnicově zatroubil přesně tak, jak je to vidět na malovaných obrázcích. Zatroubil tak majestátně, že jsem to ještě dlouhé roky po tomto setkání neviděl. Ze svíráku mu při tom vyšla pára až mě zamrazilo od hlavy k zadku.

Než jsem stačil tento zážitek vstřebat, vyrazil proti své družce. Ta stála a vše pozorovala stejně jako já a začal ji pravděpodobně sbíjet k tlupě, kterou jak jsem se později dozvěděl, pozoroval tchán z jiného úhlu. Laň vyrazila proti mně a ve vzdálenosti 3 m proběhla vedle smrčku, za kterým jsem stál a za ní se rozeběhl jelen, který tam tak překrásně říjil. Instinktivně jsem se přimáčkl bokem a čekal, že mě zašlápne, či porazí……..

V tu chvíli se stalo něco, co bych nikdy nečekal. Tento statný paroháč doslova „zabrzdil“ předními běhy vedle mne a koukal co se to tam hrbí za podborováka. Celé se to odehrálo v mžiku. Nikdy nezapomenu jak si mě prohlížel jeho jiskrnými světly a ze svíráku mu vystupovala pára jak z rozpumpované lokomotivy, která mě chtěla pohltit. Problesklo mi hlavou – ten mě snad sežere.

Nebyl jsem pro něj soupeř, a tak prudce vyrazil za laní a po pár metrech se ztratil v porostu tak rychle, jak se přede mnou objevil.

Velkou chvilku mi trvalo, než jsem se vrátil do reality. Vzpomněl jsem si na různé historky od starých myslivců, kdy jelen v říji napadl člověka a podobně …..

Zvedl jsem se a vrátil zpět k tchánovi, který vše pozoroval z povzdálí, opřen o statný košatý smrk. Šibalsky se usmíval a povídá:  Víš co měl na hlavě  … ???  Já na to: Jo, ….. to kdybych já věděl. Nevím, měl jsem co dělat sám se sebou…. A on na to: Ale já vím,  nerovný korunový dvanácterák, kolem 10-12 let. Lovný, ale když jsem tě viděl jak si sázíš do gatí, nemohl bych ani vystřelit. Utíkal za laní, která sebou strhla celý růdl.

Pak jsme spolu prošli obloukem kousek Barandova (místní název) a ještě viděli mladého a nadějného osmeráka. Tchán na závěr dodal, že největší průšvihy v odlovu jsou v 

těch to jelíncích, ale to už sluníčko vyšlo vysoko nad obzor.

Pokaždé, když začne u nás v Krušných horách ČR jelení říje (svátek myslivců), není rok, abych na toto setkání s jelenem a laní v říji zapomněl. To snad ani nejde.

S pozdravem LOVU LESU

                 Jirka Němec