Je tomu už pět měsíců, co jsem ráno vstával pln naděje a očekávání na svou první naháňku v životě, tedy jako střelec. Mám foxteriéraa a proto volba zbraně byla jasná-kozlice ZH ráže 12. Několk esbalů do kapsy, doklady, peníze, psa vodítko a všechny nutnosti k lovu potřebné. Cestou na sraz přemítám co jsem zapomněl a vypadá to, že nic. To jsem se ovšem mýlil.
Nekonečné raní čekání v hospodě na všechny, kteří nemají slušnost přijít včas, natož pak dřív. A už se jde. Pokyny honcům a psovodům, tedy i mě, konečně nastupuji před hustou mlazinu a čekám na signálku. Než jsme vyšli začli padat rány a já si přestal dělat naděje na můj úspěch v leči. A v tom ze spoda slyším prasata jdoucí stěnou lesa, srdce mi buší a když už jsem čekal s flintou v ruce, že vyběhnou všechno ztichlo a já tam stál, až jsem se zastyděl, jako malý kluk čekající na dárek k vánocům. V duchu jsem vše sváděl na psa, ale byla to chytrost černé, že nešla na jistou smrt, protože nás tam stálo moc střelců a většina, né-li všichni, mnohem zkušenější než já. Vyrážíme za hluku honců, štěkotu psů a střelby. Byla to dlouhá leč a občas jsem střelce politoval, že tam mrznou. A je tu konec leče, ale nemám psa. Jdu svačit s nadějí, že snad přijde. Kousek od nás hlásí pes, mě hlasem neznámí. Najednou všichni svačí, všichni psa mají a najednou mi dojde, že ten pes od nás padesát metrů hlásící je ten můj. Říkal jsem si, jestli tam nemá střelené prase, protože ran padlo dost a dost. A opravdu vidím psa jak doráží na lončáčka, zdravě však vypadající. Volám proto hospodáři a ten posílá tři kolegy na ,,předtup” A já lezu za prasátkem, nemohouc ho zamířit. Jen jsem vlezl do houštiny už vyrazilo ku předu, ale na cestu, kde stál předstup nešlo. Pes příkladně postupoval a stavil prase.Napadá mě spásná myšlenka a vylézám na pařez. Už ho vidím, jen zamířit a střelit. Jenže, prasátko bylo jiného názoru a opět se dalo do pohybu na střelce a já neměl jistého vystřelení a střelci si také neškrtli. Tak rychle svačina a do ruhé leče. Byl jsem lehce otráven a taky si stěžoval kamarádovi, že ani nevím jak se s tím esbalem střílí. On zkušený myslivec, že to poznám až to příde. Jen jsem vypustil psa už narazil na prasata a držel je na místě. Jdu a jdu potichu, jen se k nim dostat. Vlézáme do oplocenky a jsme od prasat tak 40 kroků a všichni psi je staví, v tom dává vedoucí honců k zastavení a vyčkání co se prasata rozhodnou udělat. Já stojí před takovým keřem a moc toho nevidím.Najednou se prasátka dávají do pohybu a přímo proti keři. Ten je brzdí a jednose dává doleva, střílím jednu hozenou ránu. Nic nevidím, ale ránou se zbytek prasat zastaví a já mířenou ranou na stojící cíl střílím na lončáka a najednou jsou pryč. Složil jsem, alespoň jedno? Nevím a je mi zakázáno jít dál. Stály jsme asi pět minut, pro mě to byla věčnost. Po dovolení sejdu podívat na to prasátko co jse střílel druhé, rána na komoru esbalem vykonala své a prase leželo bez hnutí. Chci se podívat po tom v běhu,ale nesmím nejdřív dojdeme leč. Jsem šťasten ani popsat nedovedu. Vracím se podívat na to v ěhu, ani nedoufám, ale přesto nacházím cákance barvy. Asi po sto petrech nacházím své první prase v životě. Taky slušná rána na zadní komoru, přesto ušlo ještě sto metrů. Jsem nevýslovně štastný, příjemně unavený. A kolegové přející mi Lovu zdar! Se jen těší jak společně tento úspěch zapijeme. Ty dvě vedle selátek jsou mé