Zhluboka vdechuji vábivou vůni chvojí a zavrtávám se hlouběji do kupky lučního sena jímž je tetřívčí bouda vystlána. Je ještě hluboká tma a tak se snažím trošku si zdřímnout a zapomenout tak na vtíravý chlad jež mi prostupuje až do morku kostí. Je konec dubna a nad ránem stále ještě mrzne. Asi po půl hodině čekání se začínají ozývat první hlasy ptáků. Několikrát nade mnou protahuje sluka se svým kvorkáním a opodál neúnavně mekotá bekasina. Zvláštní hvízdavé zvuky vydávají i všudypřítomné čejky, ale nejexotičtěji mi zní několik set metrů se nesoucí troubení jeřábů popelavých. Zatím rozeznávám matně jen rovný obzor rozsáhlé podmáčené louky, ale i přes to vyhlížím neúnavně do tmy průzory, jež jsem si rukou upravil, když jsem se předtím jako lasička protáhl pod spodními větvemi do nitra jehlanovité boudy.
Teď! Zdálo se mi, jako bych zaslechl zvuk jež jsem doposud slyšel jen v televizi. Napjatě poslouchám dál a div se nezalknu jak tajím dech. Tššuííí! Tšušuuu! Ano, není sebemenších pochyb. V povzdálí slyším několikeré pšoukání tetřívků. Upravuji si střílnu a chystám kameru. Mám do rozednění ještě alespoň půl hodiny čas a tak naslouchám písni jara, jež nemá srovnání z žádnou jinou.
Ranní i večerní tah sluk vnímám doslova jako poetickou záležitost, tetřeví tok zní naopak posvátně až tajemně, ale tetřívčí tok… Je to doslova rej zvuků a barev. Tetřívci se točí na drnech a kamenech dokola, nafukují volátka dávajíce na odiv namodralou čerň svého peří což nádherně kontrastuje se žlutou trávou. Naběhlé poušky září jako červeň lesních jahod a podtatrčí má barvu obnovy. Do toho všeho je slyšet veselé bublání a výhružné pšoukání.
Pozvolna se rozednívá. Podle zvuku odhaduji, že se k boudě pozvolna přibližuje asi pět kohoutků. V tom zahlédnu prvního. Na místě kde je vyšší tráva polehlá doslova ťapká v osmičkách, letky svěšené až k zemi, připomínající černobílou kouli z níž vystupují po stranách lyrovitě zatočená ocasní pera a bublá. Ulululululululu…Tšuíí! Zamává letkami a vylétne asi metr do vzduch a kousek se mi přiblíží. Teď z dalším pšouknutím vylétl opodál druhý a pak i třetí. Ulululululu… Vidím jich celkem šest a s každým pšouknutím přiskakují blíž a blíž. Zapínám kameru a i přes špatné světlo se snažím točit. Alespoň ten koncert kterým mě obklopují. Připadám si jako na ostrůvku uprostřed zurčícího potoka. Nemohu se nabažit pohledu na ty uličníky (jiné přirovnání pro ně nemohu najít) a málem bych zapomněl proč jsem tu. Odkládám kameru a pevněji svírám brokovnici. Zima je rázem ta tam! Teď opatrně vysunout hlaveň…podařilo se! Snažím se odhadnout vzdálenost jednotlivých kohoutků a nejbližšího beru na mušku. S přerývaným dechem čekám až dokončí sloku. Ululululul…Tšuíí! Tšušuuu! V momentě kdy opět přistál na zemi mačkám spoušť.
Po ráně všechno zmlklo a tokaniště osiřelo. Jen můj první a vím, že i poslední tetřívek píše letkami testament do žluté trávy. Má radost nezná mezí a musím se krotit abych kolem něj neposkakoval jako děcko kolem vánočního stromečku. Do černého klovce mu vkládám poslední zob a sobě za klobouk úlomek. Tak tedy „Ni puchu, ni perija!“