Už když jsme kolem šesté hodiny stoupali s otcem na kazatelnu, stojící na pokraji rozsáhlé paseky, stál u slaniska kolouch. Zcela nekryti jsme se sunuli příčku po příčce vzhůru a pozorujíce zhruba osmdesát metrů vzdálenou zvěř jsme úzkostlivě dbali na to, aby se neozvalo ani tichounké vrznutí prken. Podařilo se! V klidu jsme se uvelebili a začali pozorovat dění v okolí slaniska. Koloucha po chvíli vystřídala mladší laň a hned začala pilně okusovat prosolené dřevo z kůlu na jehož vršku bíle zářila kostka soli. V nastávajícím pozdně zářijovém večeru bylo skutečně příjemné pozorovat ničím nerušenou a zdálo se, že i spokojenou holou, vnímat zvuky ke spánku se chystajícího horského lesa a absorbovat poslední hřejivé paprsky toho dne.
Dobře půl hodiny jsme se kochali pohledem na podzimní paseku a střídavě jsme prohlíželi zvěř a okraj mlaziny na druhé straně říjiště. Ve vysoké trávě, mezi roztroušenými a různě vysokými, divoce bujícími smrčky jsme oba kusy často ztráceli, a proto nás nepřestával omrzovat pohled na pokaždé jinak a v jiném místě stojící vysokou. Již nějakou chvíli jsme pozorovali jistý narůstající neklid mezi oběma kusy. Dokonce to chvílemi vypadalo, jakoby se sem tam proháněly. V jeden takovýto moment přiložil otec dalekohled rychle k očím a šeptá mi, že je tam snad třetí kus. Pak oba dlouho pozorujeme prostor kde se v pasece zvěř nachází, ale stále vidíme jen naši známou dvojici. Naráz z ničeho nic vyráží zpoza smrkového výstavku jelen a klusem prohání laň v malých kruzích. Koloucha sice nechává celá tato krásná podívaná zcela chladným, ale zato uvnitř kazatelny atmosféra poněkud zhoustla. Jelen je mladý, 3 až 4letý šesterák se slabým a krátkým parožím, tedy pro nás jelen lovný. Otec rozhoduje, že budu střílet já, proto pomalu vysunuji z okna kulobrok a chystám se k ráně. Nespěchám, jelikož je doposud dost světla, a tak si užíváme možná prvních projevů říje u tohoto jelínka. Ten vytrvale „testuje“ povolnost laně a je očividně jejím odmítavým postojem zklamaný. Když jsme se dosyta vynadívali, „chytil“ jsem si jelena do kříže a čekal až se mi vhodně postaví. Teď ! Zlehka mačkám spoušť a … CVAK! ... ozve se kovově do večerního ticha. Na to všechny kusy reagují strnutím a jistí směrem na kazatelnu. V ten moment jsem propadl panice a bezradně pozoruji jak zvěř rozrušeně přechází směrem k mlazině. Do hry mne vrací až otcovo šeptání „pomalu mi podej kulobrok a zkus to ještě jednou s mou kulovnicí“, kterou mi hned podává. Než se podařila tato výměna zbraní, laň i s koluchem zatáhli do mlaziny a jelen pospíchal za nimi. Na kraji se zastavil. Krátce zamířím na komoru a mačkám spoušť. V ráně jelen mizí v trávě! Ze srdce mi spadl kámen a vychutnávám okamžiky po úspěšném lovu. V tom ovšem pozorujeme, jak se jelen vztyčuje na předních bězích a sáňkuje směrem k houštině. Na nic nečekám a navigován otcem spěchám těch zhruba 130 metrů pasekou k jelenovi. Rána na krk ukončuje celé drama a přede mnou leží můj první jelen. Po vzdání úcty zhaslé zvěři následuje již jen focení, „červená práce“ a transport kusu na lesní správu. Pro doplnění uvedu jen to, že na kulobroku byl zlomený úderník a první rána zasáhla sice komoru přesně, ale mezi žebry vnikla do těla a mezi žebry tělo i opustila. Při vyvrhování jsme nezjistili jakékoliv porušení vnitřních orgánů, tedy se jednalo o tzv. dutou komoru a domnívám se, že jelen nebýt včasného dostřelení by nemusel být dohledán a snad by i přežil. Inu lov je lov a díky svojí nevyzpytatelnosti dělá myslivost ještě krásnější, než je.