Jasan z Hložku, sedmiletý český fousek, celkem úspěšný v chovu. Cesta za úspěchem však byla trnitá. Již ode dne, co jsem si jej přivezl domů, jako šestitýdenní štěně, mi bylo jasné, že je to pes, se kterým šijí všichni čerti. Jeho šibalský pohled napovídá, že přemýšlí, jakou neplechu by mohl opět udělat. Z malého Jasánka začal vyrůstat pes, který si z výstav odnesl titul CAJC (vítěz tř. mladých) a dvakrát výbornou. Byl a je velice temperamentní a velký lovec se zájmem o vše, co se kolem něho děje. Ačkoliv v okolí, ve kterém jsem Jasana začal cvičit, nebyla téměř žádná voda, tedy krom malého rybníku. Je to vodař, který nevynechá kontakt s vodou při jakékoliv příležitosti. Tohoto jsem využil a přihlásil jej na speciální vodní zkoušky ohařů. Mile mě překvapil a potvrdil, že ačkoliv je při výcviku těžkým soupeřem, ví moc dobře, že na zkouškách to již legrace není a musí dokázat, co v sobě zkrývá. Při disciplíně ochota k práci na hluboké vodě, mě však dosti vylekal, protože se zkoušky konaly na velkém jezeru a v místě, kde měl prokázat umění v této disciplíně, se ve vzdálenosti cca. 40 metrů od břehu pohybovalo asi 10 labutí. Jelikož je labuť schopna svými letkami psa doslova utopit, měl jsem obavy, že si Jasánek nenechá ujít příležitost a bude si chtít ulovit svou první labuť. Mé obavy se během chvíle staly skutkem. Po té, co jsem vyřkl povel „ku předu“, Jasan doslova skočil šipku na vodní hladinu a po dopadu začal ihned plavat k labutím. Tyto na nic nečekaly a vydaly se na ústup směrem od břehu. Jasánek v rámci loveckého zápalu přestal vnímat mé povely k návratu zpět a vzdálenost mezi ním a břehem celkem rychlým tempem narůstala. Netrvalo dlouho a v koroně diváků se začaly množit otázky vyjadřující obavy o další Jasánkův osud. Já stál, k návratu zpět jsem jej již nepobízel, protože mi bylo jasné, že své síly odhadne a včas se obrátí zpět, navíc labutě o souboj s ním naštěstí neměly zájem. Ve chvíli, kdy se Jasan nacházel ve vzdálenosti, která začínala překračovat 100 metrů, se jeden z rozhodčích, posuzujících tuto disciplínu, otázal, zda mám v úmyslu nechat svého psa utopit. Odvětil jsem, že ne. „Pane rozhodčí, to máte tak, on je Jasánek velkým lovcem a stejně jako já, tak i on nemá rád, když nás při lovu někdo vyrušuje. Navíc na takovouto vzdálenost, když mu voda šplouchá u uší, mě již ani neslyší. On se vrátí, uvidíte.“ No, vrátil se. Po chvilce nabral opačný kurz a vypravil se na dalekou plavbu zpět. Když byl ve vzdálenosti tak 40 metrů od břehu, chvilku jsem jej povodil po hladině z prava do leva, na povely skládající ze syknutí a ukázání směru rukou v daný směr. Po chvilce následoval pokyn rozhodčí k ukončení disciplíny. Vyčerpaný vylezl z vody na břeh a předpisově usedl před mé nohy. Jeho oči se upřeně dívaly do mých a viděl jsem v nich jeho slova – „To jsem to těm rozhodčím páníčku pěkně ukázal, jak umím plavat, co? Jen mě mrzí, že jsem Ti nemohl přinést toho velkého bílého ptáka.“. Pohladil jsem jej po mokré hlavě a byl na něho v tu chvíli moc hrdý. Odměnou Jasánkovi a mě, za jeho přípravu ke zkouškám, byl potlesk korony. Verdikt rozhodčích byl totiž takový, že s ohledem na to, že by měl být pes především lovcem, při této disciplíně má hledat zvěř na vodní hladině a dále prokázat, že umí plavat, tak přestože neuposlechl mých povelů k návratu, udělují mu známku čtyři.“ Zkoušky jsme potom společně dokončili již v poklidu a se samými čtyřkami si při jejich zakončení došli pro ocenění v podobě pracovního titulu CACT a osvědčení o absolvování speciálních vodních zkoušek v I. ceně.