Nedávno se mě kdosi zeptal, jaký byl můj nejkrásnější lovecký zážitek a já si v tu chvíli nemohl za nic na světě vzpomenout, který z těch mnoha byl tím nejkrásnějším. A tak jsem vzpomínal a vzpomínal. Teď to vím, byl to nehle: V roce 1991 jsem měl těžkou autonehodu a téměř rok se nedostal do lesa. Přišel za mnou kamarád, abych vzal lajku a šel s ním na lov koloucha. Jeden kočí měl slíbeno od vedoucího LS, že si na oslavu šedesátin smí kus zvěřiny koupit a tak slíbil dva litry slivovice tomu, kdo telko pro něj uloví. Kdo by odolal takové nabídce. Po úraze páteře jsem flintu nemohl nést dlouho a tak ji nesl kamarád. Když jsme pak přišli do vysokého bukového porostu obklíčeného dvěma huštinami, pustil jsem Elsu z vodítka. Netrvalo to ani minutu a ozvalo se zahlášení. A během další minuty před nás vyklusal snad na 15 kroků nádherným kočárovým klusem kolouch jak malovaný. Zamířím, táhnu, táhnu... "Tak střílej", šeptá mi kamarád do ucha a já se teprve teď vzpamatoval. Jenže to už kolouch zatáhl do křoví. "Proč jsi proboha nestřílel?! Dva litry slivovice v p...", ptá se mě kamarád. A moje odpověď? "Když on byl tak krásný...". Ano, můj nejkrásnější lovecký zážitek byl, když jsem nevystřelil.