popis: Kamarád a kolega Kozel bych chtěl pohostit své kamarády od Petrova cechu při dolovné pochutinami z divočáka. Kozel má sice lovecký lístek, ale zbrojní průkaz ne a asi ho nikdy mít nebude. Psíky ale chová a je myslivecky aktivní. Nikd...Kamarád a kolega Kozel bych chtěl pohostit své kamarády od Petrova cechu při dolovné pochutinami z divočáka. Kozel má sice lovecký lístek, ale zbrojní průkaz ne a asi ho nikdy mít nebude. Psíky ale chová a je myslivecky aktivní. Nikdy mě nenechal ve štychu, když jsem potřeboval pomoci. Čtvrteční, 13 kilové sele se mu zdá být na dolovnou malé, ale šiklo by se mu do mrazáku. Slíbil jsem mu prase, tak ho musím ulovit. Večer čistím kachny z nedělního honu a po osmé se oblékám, abych opět zkusil štěstí u bejkárny. Tentokrát jedu rovnou přes „Dolejšku“ kolem chalupy pana Jelínka a pana Srnce. To je předzvěst toho, že by to dneska mohlo vyjít. Na řepce nad „naší“ kukuřicí se pase pár kusů srnčího. Jdu pomalu po cestě směrem k jejímu rohu. Po levé ruce mám pole, které je také po řepce a v dolní části navazuje na lán kukuřice, který už je ovšem v sousední honitbě. Z této kukuřice po chvíli vytahuje samotný kus černé. Kňourek odhadem 70-80 kg. To pro Kozla nebude a kdo by se s tím tahal?! Kňourek odbíhá do pole, aby se po pár krocích zastavil a vrátil se do kukuřice. Zřejmě prochází krajem kukuřice, protože ho pak vidím, jak přesazuje cestu do „naší“ kukuřice. Procházím cestou mezi kukuřicemi na spodní hranu. Za Mnichovcem pozoruji nejspíš dva kusy černé. Je to ale přes 800 metrů, tak si nejsem jist. Dojdu zpátky na hranu kukuřice a na řepce nad sousedů kukuřicí stojí kus černé. Ještě hrubší než první. Odhaduji ho na 100 kg, možná i víc. Pomalu si to „štráduje“ polem směrem ke mně. Vedu ho v puškohledu a snažím se přečíst zbraně, i když je mi jasné, že lovit nebudu. Nad kukuřicí se zatočí vítr a kňour po krátkém jištění odbíhá do pole a dále do lesa k dalším sousedům. Na „naší“ řepce je stále jen srnčí. Dneska na to kašlu, jedu domů. V tom zaslechnu zakvičení selete. To nebyla halucinace, ale kde jsou? Jdu pomalu k autu a opět zaslechnu zakvičení. Černá jistě vytáhla z kukuřičného pole naproti bejkárně a já je přes horizont nevidím. Dojdu tedy až k autu, zde odbočím na polňačku a pak podél kukuřice jdu směrem k louce nad Prameniště. Sotva vyjdu z poza stohu už je vidím. Pět bachen a nespočet selat. Zkusím vybrat nejmenší z bachen. Pro Kozla to bude dost a je třeba taky sem tam ulovit nějakou samičí zvěř. Podle délky pírka a velikosti kusu vybírám bachyňku stojící úplně vpravo. Pojistka, kříž za plec a mačkám spoušť. Nad polem houkne rána a rudl odbíhá doleva. Na nástřelu ale nic nevidím. Tentokrát jsem neslyšel náraz kule, ale takové divné svištění. Z pole se ozývá zlostné pochrochtávání. Rozsvěcuji čelovku a jdu k nástřelu. V jejím světle mi pobíhají selata, která zřejmě po ráně odskočila opačným směrem a hledají zbytek tlupy. Mohl bych klidně některé z nich ještě ulovit, ale nemám jistý první kus, tak nebudu střílet na další. Již z dálky jsou v řepce vidět stopní dráhy divočáků. Největší veksl je silně pobarvený. Snad nebudu muset pro holky a nahánět divočáka v kukuřici. Hodně barvy takhle u nástřelu, to nebývá dobré znamení. Tentokrát se to naštěstí nepotvrdilo a po nějakých padesáti metrech stojím nad bachyňkou. Posílám Jíťě fotku s tím, že mám práci. Ta mi odepíše. „Už zase? Lovu zdar a dobrou noc.“ Doma váha ukazuje 36 kg. Mladí psi se zájmem ověřují ulovený kus, což mě těší. Aby byl završen úspěšný lovecký večer dávám si na lovu panáka ořechovky. zobraziť celý popis