popis: Srnce jsem obeznal v sobotu na procházce s Čakem a Marvinem. Honil srnu na Hvížďalce. Ten by byl pro Jíťu jako ušitý. Žádná velká rarita to není, ale ani tuctový šesterák. V neděli večer chtěla Jíťa vyrazit na srnce. Bereme jen ...Srnce jsem obeznal v sobotu na procházce s Čakem a Marvinem. Honil srnu na Hvížďalce. Ten by byl pro Jíťu jako ušitý. Žádná velká rarita to není, ale ani tuctový šesterák. V neděli večer chtěla Jíťa vyrazit na srnce. Bereme jen její flintu a razíme k Hvížďalce. Srnce na třech sousedících loukách musíme teď v říji někde najít, byť je zde mezi nimi pěkná džungle vrb a rákosí. Přijíždíme od hlavní silnice k lesíku a já vidím na stoce u Hvížďalky kus srnčího. Je to srna. Srnec bude tedy někde poblíž. Popojedu ještě pár metrů a zjišťuji kus od srny v poli další kus. Beru dalekohled a ten ukazuje sobotního srnce. „To je on! Jdeme za ním.“ Auto odstavuji v lesíku. Potichu nabíjím kulovnici, bereme trojnožku a tiše zavíráme dveře. „Budeme šoulat přes louku, kryti trnkovými keři rostoucími na stoce dělící louku od pole. Přejdeme stoku na pole, postavíme trojnožku, střelíme srnce a jedeme domů. Brnkačka.“ Tak líčím Jítě plán. Za chvíli už vystrkuju větrník na pole a srnec leží blíž ke stoce než při našem příjezdu a podřimuje. Vracím se na louku, podcházíme trnky až do místa, kde končí jejich porost a začínají vrby. Je zde takové pěkné zelené okno a v něm je vidět, ve vzdálenosti asi 60 metrů „náš“ ležící srnec. Šikovný střelec by byl jistě schopen ho ulovit ranou na krk. My si ale počkáme, až se srnec odhodlá zvednout. Jitka má založeno v trojnožce a občas srnce kontroluje přes puškohled. Trvá to věčnost a srnec stále leží a zdá se, že usíná. „Zkusím ho zvednout vábničkou, připrav se.“ Na klasické pískání srnec prakticky nereaguje, a tak zkusím na vábničku Buttolo „vřísknutí“ srny. Srnec vyskočí a rychlým krokem jde k srně. Bááác. Z pole se zahulí, srnec přiskočí k srně a hned oba doskakují do spleti vrb a kopřiv. „Tys ho minula!“ „Já jsem blbá předsazovala.“ No nic. Lepší dobře minout, než blbě postřelit. Srnec se tady bude motat, počkáme chvíli v horní části luk. Každý stojíme u jedné louky. Po půl hodině vyskočí na tu mou „náš“ srnec. Hned mne registruje, odskakuje a s bekáním odbíhá lesíkem směrem k našemu autu. Mávám na Jíťu, aby šla ke mně a líčím jí, co se stalo. Srnec stále beká a k němu se přidávají další kusy z Hvížďalky. „Pojď, sejdeme na roh lesíku, k louce, po které jsme poprvé šoulali, postavíš trojnožku a já zkusím zavábit.“ Jsme na místě, oba připraveni a já, než stačím zavábit zjišťuji, že z lesíka za včelínem vystupuje na louku kus srnčího. „To je on. V klidu se připrav.“ Jíťa usazuje kulovnici do trojnožky, upravuje zvětšení a čeká, až se srnec natočí bokem. Vzdálenost je asi 120 metrů a je vidět, že má Jíťa třasavku. „V klidu miř.“ Loukou houkne rána, srnec jako by ztuhnul. A teď padne. Jaká mýlka. Srnec se otáčí a bez jakéhokoliv poranění mizí v lesa. „Já jsem taková kráva!“ „No většinou bývají na vině ruce, ale může být i něco s kulovnicí. Zkusíme z ní vystřelit, ale teď už jedeme domů, jinak nás ti komáři sežerou za živa.“ Včera jsem byl odpoledne na holubech a přijel domů až kolem půl sedmé. Jíťa se po sedmé objevuje na dvoře v zeleném a prý jde zkusit toho srnce na Hvížďalku. Nabízím jí na lov svojí Máňu, ale ona že s ní neumí zacházet a spíš to vypadá, že se chce jen podívat ven. Já zatím krmím králíky, psy a běhám kolem chalupy s kropáčem. Telefon leží ve špejcharu, a když k němu přijdu, dva nepřijaté hovory a SMS „Mám ho“ Netrvá to ani pět minut a Jíťa stojí na dvoře s úlomkem za kloboukem. Prý přijela do lesíka na Hvížďalku, zaparkovala, a když vyšla na louku, přiskočila jí srna s dvěma srnčaty. Po chvíli za nimi vyběhl z lesíka „její“ srnec a začal brát pašu asi třicet metrů od Jíti. Pak už stačilo jen počkat, až se otočí na blat a pohladit spoušť. „To už jsem ho nemohla netrefit.“ Jíťa pod mým dohledem srnce vyvrhuje za vydatné pomoci komárů. Odřezávám hlavu a lovkyně jí skoro sama připravuje k odmočení a následné preparaci. „Ze mě lije, to je hrozný vedro.“ „ Jo holka, máčknutím kohoutku lov nekončí.“ Pak ještě škubeme mých 11 holubů. Když už máme hotovo, tak se jen tak zmíním. „Hele a ty na toho srnce ani nenaliješ?“ Jíťa chybu napravuje a prý „na každý srncův parůžek“ si dáváme kalíšek dobré slivovice od tchána. zobraziť celý popis