popis: V neděli jsme skoro celý den doma zpracovávali zbytky jasanového dříví. Odpoledne nám přijela kamarádka naočkovat králíky a od pěti jsme měli hasičskou brigádu na úklid naplaveniny po záplavě ve Štipoklasech. Pak jsme se šli s ...V neděli jsme skoro celý den doma zpracovávali zbytky jasanového dříví. Odpoledne nám přijela kamarádka naočkovat králíky a od pěti jsme měli hasičskou brigádu na úklid naplaveniny po záplavě ve Štipoklasech. Pak jsme se šli s Jíťou a Čakem projít po loukách. Už v sobotu bylo jasné, že večer jdeme zase na srnce. Mě se v tom teple tak úplně nechce, tak navrhuji Jítě, aby jela, kam chce, a já, že půjdu pěšky jen za vesnici, nebo budu čekat na telefonu odložen na gauči. Jíťa po osmé vyráží z domu a na mé doporučení míří na sedačku na roh Obecního lesíku. Sedačka je přesně na hraně ječmene a jetele, takže je zde velká šance, že bude z ječmene srnčí vytahovat na jetel. Já nakonec před půl devátou beru trojnožku a jdu na sedačku za vsí u cesty do Klímce. Cesta se klikatí od vsi do lesa skoro prostředkem 20 ha jetelového pole. Na jeteli u už lesa stojí mladý vidlák, kterého svým příchodem zrazuji. Nesedím ani pět minut a z lesa asi 50 metrů od místa, kde cesta vchází do lesa, vytahuje srnčí. Pane jo. Starší srnec, vyšší lodyhy, výsady snad vůbec nevidím. Je to ode mne přeci jen nějakých 250 metrů. To by byl srnec pro Jíťu. Srnec párkrát třepne hlavou, aby odehnal dotěrný hmyz a odskakuje do lesa. O kus dále vytahují z lesa tři kusy srnčího. Dva se spolu nahánějí a tak můj pohled směřuje k nim. Slabší srnec, asi vidlák nahání po poli nízkého špičáka. Toho odhání za horizont směrem k Dolním Kněžekladům a vrací se zpátky k srně. Tak toho srnce zkusím po jeteli dojít. Jistě potáhne k ostrůvku trnek, které rostou ve spodní části pole. Beru tedy trojnožku a jdu po jeteli k Dolejčce. Ujdu ale nějakých padesát kroků a na horizontu zahlédnu hřbet srnčího. Beru dalekohled a on to špičák táhne zpátky k lesu. Zakládám Máňu do trojnožky a táhnu s ním. Jenže srnec daunuje jak ohař a odpočívá. Vzdálenost je nějakých 70-80 metrů. Srnci vidím jen slecha . Zkusím ho zvednout. Tak se snažím bekat jako srnčí, kašlat, štěkat, volat, jenže všechno marně. Srnec pořád leží a já přemýšlím, jestli mne někdo nepozoruje. Pomatený myslivec. Flintu nechávám v trojnožce a zapaluji čvaňho. Vždyť o nic nejde. Světla je ještě dost a on se jednou zvedne. Ani nestačím dokouřit, když se srnec začne ošívat. Potichu odjišťuji a jak se srnec zvedne z jetele a pohlédne na mne, tak pohladím Máni citlivý bod a srnec se skládá energií osmičky zpátky do jetele. Po chvilce přicházím ke špičákovi, který má lodyhy na jedné straně na hraně 5 cm a na druhé tak do 2 cm. Srnci zakládám poslední hryz, sobě úlomek a srnečka fotím. Mám až strach poslat Jítě fotku. Nakonec se odvažuji a odpověď je jasná. Prý už je to trapné a prý jí posílám tam, kde nic nechodí. Taky už si mohla za ta léta zvyknout. Jdu domů pro naše osobní auto a jedu pro srnce. Kdybych srnce domů nesl, nebo vezl na kolečku, bylo by to pro sousedy, kteří přijeli z matičky Prahy možná moc velké divadlo, a možná by z toho měly děti i nějaké trauma. Když nad tím tak uvažuju, tak lov i s dopravou netrval ani hodinu. Než se na samou tmu vrátí Jíťa domů, mám už hlavy obou srnců skoro připravené k vybarvení a následné preparaci. Jíťa mi gratuluje a konstatuje, že jsem jí zase někam poslal. Družstevníci sekali ječmen na nedalekém poli a taky Jíťa moc zvěře neviděla. Slíbil jsem jí, že se pověnujeme škůdníkovi, kterého jsem dneska zahlédl u cesty do Klímce. A to je výzva. zobraziť celý popis