popis: Myslivecký den našeho HS se blíží a my stále nemáme divočáka na slibované rožnění. Je to už za 9 dní a to by měl být kus ještě tři dny naložený. Jak to tak bývá, když nutně potřebujete ulovit kus, tak se to ne a ne podařit...Myslivecký den našeho HS se blíží a my stále nemáme divočáka na slibované rožnění. Je to už za 9 dní a to by měl být kus ještě tři dny naložený. Jak to tak bývá, když nutně potřebujete ulovit kus, tak se to ne a ne podařit. Člověk pak jedná zbrkle a často se ukvapí. Mě se tak podařilo exelentně netrefit dva kusy černé. Snahu o ulovení kusu máme jen tři lovci a to je v takto šibeničním termínu dost málo. K večeru beru Astora a jdeme prohnat louky a instalovat plašiče zvěře. Doma se pak jen přiobléknu a že vyrazím na prasata. „Tati, kde si byl? A kam jdeš teď?“ ptá se mě Kačenka. Když jí odpovím, jen se usměje a říká. “To je stejný jako včera“ Hold když je třeba ulovit kus, tak to nese oběti. Po půl deváté vyrážím z domu. Mávnutím ruky z auta zdravím kolegu Míru, který už sedí na sedačce v polích. Ten taky usiluje o ulovení kus na myslivecký den. Já mířím k Bučí. Nedávno jsem to v nevzešlém kole v řepce „pocukroval“ kukuřicí a černá sem chodí. Den před tím jsem tady chybil lončáka, ale třeba se dostaví nějaký jiný kus. Do půl jedenácté vidím jen pár zajíců, dva kusy srnčího, kočku a kunu. Vítr se točí, tak vyklidím pozice. Míra má ještě auto u silnice. Objíždím to omrknout k bejkárně, která je z druhé strany řepkového pole, než se Míra. Nad jeho horní částí jsem před pár týdny zaseté kukuřici ulovil dva lončáky. Teď na poli pobíhají jen zajíci a nějaké srnčí. Volá mi Míra, že mě viděl projíždět a že jde domů. Prý je tady mrtvo. Jdu se tedy podívat na spodní konec řepky, na druhé kukuřičné pole. Tady není vůbec nic. Jdu zpátky s tím, že o víkendu se musím lovu věnovat ráno i večer. Dojdu k autu a ještě projedu kukátkem pole. Za hnojištěm slepičinců zjišťuji kus černé, který táhne po kukuřičném poli z řepky pod naší vsí. Jak říká kamarád „Ruce na bradavky“ a za ním. Ujdu snad padesát metrů a kus stále pomalu směřuje k řepce. Roztahuji trojnožku, zapínám Parda a odjišťuju Máňu. Kus se náhle zvrtne a jde proti mně naostro. Chvilku jistí a otáčí se opět na řepku. Tam mu chybí pár desítek centimetrů. Najedu na komoru a bác. Slyším žuchnutí do kusu, ale ten prudce vyráží do řepky. No pěkné, v půl dvanácté dát takhle blbou ránu. Po povinné cigaretě jdu hledat nástřel. Nenacházím nic, ale když si v hlavě přehrávám průběh lovu, tak si říkám, vždyť jsem to na něm měl a ještě to žuchnutí. Tak jedu domů pro Laru. Jak vezmu do ruky GPS, tak je ve střehu, protože ví, že bude nějaká akce. Na místě pobíhá okolo řepky, vrazí nos do trávy a lehce vpluje do řepky. Jdu na to místo a zde najdu trochu barvy. Otěrů na řepce moc není a barva se zdá být svalová. To není dobrý. Lara řepkou postupuje pomalu. Jistě ví za čím jde, tak jde s respektem a v té řepce to ani moc rychle nejde. Pomalu se řepkou prodírám za ní a kontroluji barvu. Řepka je mi pod bradu, takže to nejde moc dobře. GPS hlásí, že je Lara na místě. Žádné hlášení, tak se jí snažím pobídnout. Holka se vrací ke mně. Pobízím jí, aby hledala prasátko. Jde na stejného místo, co před tím. Barvy přibývá a i mé tempo v řepce se zrychluje. Jiskřička naděje zažehnuta a po dalších čtyřiceti metrech se mění ve hvězdu. Rozhrnu řepku a Lara tady stojí na zhaslém lončákovi. Lara dostává velkou pochvalu a teď začne to pořádné divadlo. Lončák má dobrých 50-60 kg. Kulovnici na hřbet, prase na prasotah a přes rameno a zpátky k autu. Cestou kleju, nadávám, ale nic mi to není platné a do toho každou chvíli vdechnu nějakého hmyza, který letí za světlem čelovky. Teď už ho odtud musím dostat. Za těch přibližně sto metrů divočák snad dvakrát ztěžknul. Před jednou hodinou je prase z řepky venku a v půl druhé visí ve stodole. Já musím spláchnout prach a zvlažit hrdlo pivem. A ráno před prací zase sebrat plašiče. Kňourek měl ránu v oblasti bránice, ale břišní dutinu rána nezasáhla. Prase máme a to je hlavní. Už můžu zase klidně spát. zobraziť celý popis