popis: Na Silvestra se chodíme s kolegy projít do revíru. Často se nám podařilo ulovit nějakého čuníka, lišku nebo muflonní. Na tohoto Silvestra jsem měl pozvání na dvě naháňky, ale Jíťa mě tak trochu přemluvila, abych se šel projít ...Na Silvestra se chodíme s kolegy projít do revíru. Často se nám podařilo ulovit nějakého čuníka, lišku nebo muflonní. Na tohoto Silvestra jsem měl pozvání na dvě naháňky, ale Jíťa mě tak trochu přemluvila, abych se šel projít u nás v honitbě s kolegou Mírou. Ten pozvání nikam neměl a bylo na něm vidět, že by byl rád, abychom spolu vyrazili na špacír. V půl deváté staví auto před naším domem a vítám se s Mírou a jeho manželkou. „Jíťa nejde?“ „ Ne ta bude hlídat holky“ říkám s úsměvem. Někdo přeci musí připravit oběd a pohoštění na večerní rozloučení se starým rokem. Lara, Astor i Kety sedí poslušně v autě a razíme směr Kamenný rybník. „Já to vezmu nad pastvinami směrem na Pláně a vy jděte k Březové aleji a borovičkami dolů.“ Úkoly rozděleny a můžeme jít. Psíci si užívají návštěvu revíru, ale ten je nějaký prázdný. Ani srnčí není vidět. Od Plání se zase rozejdeme zpátky pod hráz Kameňáku. Míra zřejmě zavzpomínal na staré časy, kdy se toulali s manželkou po lesích a jejich duše a těla byla plná lásky a nějak nám v té honitbě zabloudil. Za chvilku na cestu vyskočí brakýř Endy a za ním se ukazují i naši „milenci“. S úsměvem si vyslechnu si milion výmluv, proč se v lese ztratili a můžeme pokračovat dál. Teď mi dochází, že jsme jeden z posledních, kdo zná v revíru skoro každý kámen. V honitbě jsem vyrůstal a s dědou jsme se po revíru hodně toulali. Ti, co přišli do revíru déle, už znají často jen nějakou lokalitu, nebo stanoviště posedů. „U Kaměňáku já půjdu kolem vody a vy to vezměte po hranicích“ Šmrdolím se tak s psíkama kolem vypuštěného rybníka a hrabu se v rok starých vzpomínkách. Vloni tady Lara v rákosí našla rudl prasat. Společně s Mírovo Endym je zvedli a aniž bychom zamazali laufy, byl rudl pryč. Lara pak v sousední honitbě stavěla jeden kus, který opustil pozice, až když jsem jí došel na pomoc (samozřejmě bez flinty). Ze vzpomínek mě vyruší Lary hluboké „baf“ z úzkého pruhu rákosí. Vesele z rákosí vyskočí, ale když mě zahlédne, je v tu ránu opět vevnitř. Párkrát hluboce zahlásí a je mi jasné, že je to černá a je v pohybu. Vloni nám to odešlo rybníkem, ale sem teď vidím, tak je Máňa v pozoru. Jenže letos si to černá nasměrovala opačným směrem, do houštiny Klečka. Nad ní by měl jít po hraniční cestě Míra s Jolanou. Lara tlačí kus stále dál a přidává se Endy. Podle GPSky už jsou psi u sousedů. Volám Mírovi, že by bylo dobrý tam dojít a pomoci psů kus „zahnat“. Přesně jako vloni. Míra nechává u manželky kulovnici a jde za psíkama. Když je Míra u místa stavění spustí takový ryk, že mi až běhá husina po zádech. Kus se hne, ale jen kousek. Garmin ukazuje, že psi tlačí kus zpátky do Klečky. A v tom slyším dlouhé naříkání Lary. A kudla, ta asi dostala. Hlášení se blíží ke mně a už vidím siluetu kusu v dubové mlazině. Na nějakých 40 metrů přesazuje cestu a mizí ve smrkové mlazině. Kňour zjevně napadá na pravý zadní běh. Zdál se mi být silnější a tím směrem stojí Jolana, tak ani flintu nezvednu. Na cestu po stopě vyskakuje Lara a je mi jasné, že je zle. Pravý bok má rozpáraný. Zkouším jí odvolat, ale lovecký pud je moc silný. Ke psům se přidává i jezevčice Kety a občas zahlásí i Astor. Psi tlačí kňoura houštinou a já jim běžím podél ní na pomoc. V hlavě se mi honí dvě věci. Aby Lara ustála zranění a pomsta kňourovi. Je mi jasné, že jsme vlezli do jeho teritoria. Že má staré, možná střelné zranění a že se pouze brání těm, kteří ho v jeho revíru obtěžují. Jenže v tu chvíli člověk myslí na něco jiného. Psíkům se daří kňoura vytlačit na cestu, a když po útoku zbraní odskakují, já posazuji tečku kolimátoru do nejhrubšího. Kňour sice stojí hlavou ode mě, ale musím ho nějak paralyzovat bez ohledu na poškození zvěřiny. Kňour padá do koleje traktoru, aby se hned zvednul a ještě zaútočil na psy. Přistupuji blíž a po náznaku útoku na mě a odskočení psů ho dostřeluji na hlavu. Běžím k Laře a zjišťuji zranění. Obě lopatky rozpárány, dvě díry na krku, jedna u přezky a říznuté slecho. Vypadá to všechno na povrchové rány, bez ran do dutiny hrudníku, nebo břicha. Kňour ještě před dostřelením párákem přeřízl obojek od GPS. Tohle mohla být osudová rána. „Míro musíš se postarat o kňoura. Na památku mi ho vyfoťte a já jedu.“ Veterináři z Týna nedostupní, nebo nesvolní psa ošetřit. Naštěstí se Jíťa dovolá do Českých Budějovic na kliniku, kde nás ochotně přijmou. Doma měním auto a sportovní jízdou valím na Budějce. V ordinaci mě vítá velmi milá doktorka. Zjišťuje rozsah zranění a volá zkušenému chirurgovi, aby se dostavil do ordinace. Půl hodin sedím u Lary, která dostala kapačku s výživou. Uspíme jí, až přijede kolega chirurg. Za dvě hodinky vám zavoláme. V poledne jsem doma, jíst mi nechutná a nějak je mi z toho zle. Jen aby to holka ustála. V půl třetí zvoní telefon. Doktorka naštěstí konstatuje, že by to mělo být dobré. Ve čtyři jsme doma. Sešitá je ze všech stran, ale očividně šťastná, že je zase doma. Jak se celý rok nic moc vážného nepodělalo, tak jsme si to na poslední den vybrali. Po týdnu už se Laře rány hojí. Je zodpovědný pacient, který nemá rád prášky, ale s tím se musíme popasovat. Teď aby se jí ještě zatáhly jizvy a dorostla srst, aby byla fešanda do plavek holka naše statečná. zobraziť celý popis