popis: K večeru jsem vyrazil s Megie na hledání do pole. Letos zde byla pšenice a zemědělci sem koncem léta naseli řepku. K mému překvapení je pole slušně poryté od černé zvěře. Na dvou polích sousedících s tímto ještě stojí kukuři...K večeru jsem vyrazil s Megie na hledání do pole. Letos zde byla pšenice a zemědělci sem koncem léta naseli řepku. K mému překvapení je pole slušně poryté od černé zvěře. Na dvou polích sousedících s tímto ještě stojí kukuřice a černá si nejspíš zpestřuje jídelníček hraboši. V mobilu zjišťuji, v kolik hodin vychází měsíc, a přemýšlím nad večerní čekanou. Měsíc vychází ve 20:45, takže stačí vyrazit na devátou. Doma dostávám „povolenku“ Jíťa mi přeje lovu zdar a prý jestli střelím prase, ať hned přemýšlím co s ním. Je něco po deváté, když s Larou pomalu postupujeme po louce k řepkovému poli. V jeho rohu a rohu kukuřičného pole je sice kazatelna, ale předpokládám, že zvěř může vytáhnout dál mimo dostřel a tak za ní budu muset došoulat. V kukuřici to láme a kvičí. Černá je tedy dost blízko. V tom dalekohledem na hraně kukuřice zjišťuji mimo dostřel jiné dva kusy černé. Bachny se selaty střídavě vybíhají z kukuřice, ale ne dál než nějakých pět metrů. Tak Laro, jdeme za nima. Krok za krokem šouláme podél kukuřice. Pod nohama šustí tráva a strniště. Ten pes dělá snad větší rambajs než já. Jsme už na nějakých 80-90 metrů, když prasata mizí v kukuřici a ani po nějakých deseti minutách nevytahují. Tak tyhle vyhráli. Jdu zpátky ke kazatelně, Laru odkládám, zasedám na kazatelnu a děj se vůli boží. K mému nemilému údivu po chvíli rudl opět vytahuje do pole a ještě v těch samých místech. Sem a tam přebíhají z kukuřice do řepky snad půl hodiny, ale je to na střelbu daleko. Utěšuje mne lámání jiného rudlu v kukuřici nedaleko kazatelny. Po jedenácté hodně už není po černé ani vidu a slechu, tak se rozhoduji vyklidit bojiště. Pomalu jdeme k autu a já občas kontroluju řepku a louku pod druhým kukuřičným polem. Na louce nedaleko „Prameniště“, což je asi čtvrthektarový remízek s rákosím a vrbami, stojí dva kusy. Díky vzdálenosti a díky tomu, že měsíc zašel za mraky nepoznám, jestli je to srnčí nebo černá. Když se pohledem vrátím do míst, kde dva kusy stáli už je místo prázdné. No nic, tak do auta a už se vidím v peřinách. Procházíme právě podél stoky, když to před námi v trávě pod košatou vrbovou zašustí. Nejspíš ježek. Jenže z ježka se vyklube tak šedesátikilové prchající fučící a vrčící prase a za ním menší. Odhazuji trojnožku a strhávám kulovnici z ramene. Oba kusy odbíhají čtyřicet metrů do pole, zastavují, a jistí směrem k nám. Nikde žádná droboť, tak usazuji bod před plec menšího kusu. Ten značí ránu podlomením a odbíhá zvolna do pole. V tu chvíli se ze stoky vyvalí další kus. Můj kus po pár metrech roluje a odkazuje. Oba s Larou koukáme, jak se vše rychle seběhlo. Za chvíli stojíme nad lončačkou do 50 kg. Vidina brzkého zalehnutí do lože se s dobrou ranou vytratila. Následuje červená práce, transport, zavěšení ve stodole a povinný dvojpanáček na úspěšný lov. Před jednou zaplouvám do postele a móc se těším na ranní vstávání. Jíťa se mě ráno ptá, jestli náhodou neslyšela v noci na dvoře kolečko (fúrik). Ukazuji jí fotku uloveného kusu a jsem pochválen nejen přáním lovu zdar. zobraziť celý popis