popis: V pondělí se vracím z práce kolem půl šesté. To člověk kolem domu moc práce neudělá. Po půl sedmé přijíždí z Budějovic Jíťa s holčičkama. Holky měly být týden u babičky, ale té se zhoršil zdravotní stav, tak holky vždy ...V pondělí se vracím z práce kolem půl šesté. To člověk kolem domu moc práce neudělá. Po půl sedmé přijíždí z Budějovic Jíťa s holčičkama. Holky měly být týden u babičky, ale té se zhoršil zdravotní stav, tak holky vždy na noc budou doma. Zvažuju, že bychom šli všichni na posed. Jenže venku tak pěkně prší, že by to pro holky moc nebylo a všechny atraktivní lokality jsou osazeny posedy bez střechy. Před osmou tedy oznamuji, že jdu ven. Kačenka mi visí na ruce a říká, „Tak si klidně jdi.“ Malá srandistka dává najevo, že chce, abych byl doma. Je pokročilejší čas, tak volím stejně jako před týdnem sezení v pruhu mezi kukuřicemi u Kozlováka. V sobotu ráno mi tady přes průsek přetáhla bachna s devíti odrostlými selaty. Jenže to bylo daleko a na horizontu. Oproti minulému týdnu teď zasedám zády k levé hraně kukuřice. Zasedám na stoličku a rozkládám trojnožku. V pruhu se nic neděje, ale v dolině v kukuřici to občas zapraská. Za šera dalekohledem za dolinou zjišťuji kus srnčího a nad ním na horizontu druhý. První kus jde po hraně strniště proti mně a já mám pocit, že je to bulkař. Jenže než ho stačím přečíst, zatahuje do kukuřice. Pak je zde zase klid. Aspoň, že občas foukne a neštípou komáři. V tom z pravé části kukuřice vybíhá prase, dalekohledem zjišťuji bachnu, za ní sele a jeden lončák. To už sedí Zetka v trojnožce, mám odjištěno a čekám, až se lončák natočí bokem. Ten vesele ryje, ale stále naostro. Teď přichází moje chvíle. Křížek sedí za plecí, hladím spoušť, nad dolinou houkne rána a já vidím odbíhat bachnu a sele. Přes mírnou terénní vlnu nevidím ve strništi, jestli kus leží. Po povinné cigaretce jdu na nástřel, kde leží bachyňka odhadem 35 kg. Zakládám jí poslední hryz a následně fotím. Pak píšu zprávy Jítě a Jendovi. Jíťa přeje Lovu zdar a konstatuje, že tohle prásko už bude na oslavu jejích kulatin stačit. Jenda také přeje Lovu zdar a píše, že sedí v borovičkách Na pláních. Než stačím dojít pro auto a lončáka vyvrhnout, Jenda volá, že taky střílel na prase. „Není to malý. Je takový to šunkový a odešlo po ráně pomalu do lesa.“ Dojdi se podívat na nástřel a uvidíš. Následně mi oznamuje, že došel až k lesu a prase zvednul. No paráda. Jenda jede pro své tři kopovy a já domů pověsit můj úlovek a vyměnit kulovnici za kulobrok. Jenda by prý tam nerad běhal po lese s postřeleným prasetem v zádech, tak jestli bych mohl jet s ním. To už dojíždíme k borovičkám. Na okraji lesa nacházím tmavou barvu. To budou játra. Honza pouští psy a nejmladší Haf hned dostává štulec, ale to si uvědomíme až následně. Mladší Blafina odbíhá do lesa a nejstarší Ňafina až po hodné chvíli hlásí v trnkách. Honza udatně, bez zbraně se snaží dostat k Ňafině a praseti. Měníme pozice, ale já ve světle čelovky vidím jen běhy prasete. To se zvedá a dle lámání je mi jasné, že jde hlouběji do lesa. Stojím v metrových kopřivách, trnkách, vrbovém křoví, sem tam v tom padlý strom. Tady se mi za prasetem běhat moc nechce. Po chvíli situaci řeší Ňafina, která hlásí o padesát metrů dál v probírkovém porostu. Tady už je čas a prostor a tak prase dostřeluji na slecho. Za chvíli stojíme nad kňourkem odhadem 70 kg. Já Jendovi gratuluji k úlovku a on mě děkuje za „dosled“. Tak jsme zase jeden večer ulovili oba kus černé. Doma pak rituálně dva kalíšky na lovu zdar a na dědu a alou do peří. zobraziť celý popis