popis: V pátek odpoledne jsem dodělával okap na stodole a kolem 17 s tím seknul. Měl jsem hotovo a nějak mě to už nebavilo. Zajedu se podívat do řepky k Rendovo kazatelně, kde přisypávám pochutiny černé. Je to na místě, kde bylo vloni hnoj...V pátek odpoledne jsem dodělával okap na stodole a kolem 17 s tím seknul. Měl jsem hotovo a nějak mě to už nebavilo. Zajedu se podívat do řepky k Rendovo kazatelně, kde přisypávám pochutiny černé. Je to na místě, kde bylo vloni hnojiště a proto zde řepka na celkem velké ploše nevešla. Vzdálenost asi 70 metrů je tak akorát. Hromádka kukuřice je vybraná. Černá sem tedy chodí. Seděl jsem zde asi pětkrát a černou ani neviděl, ani neslyšel. Dneska ale zasednu. Jíťa doma sekala zahradu a já jí říkám, že půjdu večer ven. „Je pátek, je hezky, já bych šla taky na posed. Už jsem nebyla ani nepamatuju.“ Tak teď je na mě, abych přesvědčil holčičky, že večer budou doma samy. Od osmi dávají pohádku, tak že to bude určitě v pohodě. Holky nikterak neodporují, a tak jdu za Jíťou s dobrou zprávou, že večer vyrazíme oba. Hned vymyslím fárplán. Jíťa mě doveze do Obecního lesíku a sama pak zasedne na Rendovo kazatelnu. Budeme od sebe vzdušnou čarou přes řepku přibližně 400 metrů. Dalekohledem na sebe i uvidíme. Před osmou mě Jíťa vysazuje u Obecáku a přejeme si lovu zdar. Na rohu Obecního má kolega Jirka sedačku. Je zde vidět podél lesa, kde řepka nevzešla a před sebou mám plac tak tři ary, kde díky vodě řepka také nevzešla. Pak je samozřejmě vidět do dubosmrkového lesa, kde by byla také šance lovit. Pomalu si jdu k posedu, když kus od sedačky zahlédnu na kraji lesa kus srnčího. Snažím se ho přečíst. Jde o mladou srnku, která se pase na čerstvé travičce u stoky. Popojdu pár kroků a zprava z trnek vyskakuje další kus srnčího. Zastavuje přede mnou na nějakých třicet kroků, jistí a ždímá. Být to o pár dní déle, tak už by Zetka seděla v rameni. Přede mnou stojí krásně na široko bulkař jako z učebnice. No za necelý týden se doufám uvidíme. Kus odskakuje a já pokračuji k sedačce. Zde se uvelebuji a zjišťuji, kam by se dalo střílet. Po chvilce cítím, že mi jde vítr tak špatně, že ze střelby stejně asi nic nebude. Začíná se smrákat a mě zde dělá společnost jen jeden zajíc. Jítě u kazatelny intenzivně beká srnčí. Vepřové už se jistě valí na krmeliště a za chvíli padne rána. Přede mnou v řepce na třicet metrů něco zašustí a podle třesoucí se řepky to táhne ke mně. To je jasný, to je prase. Buď vejde do koleje, která je přede mnou na nějakých 20 metrů a vyjde na volný plac, anebo půjde kolejákem směrem Jítě. Kulovnici připravuji směrem ke kolejáku. Zvěř už je v kolejáku a je klid, dlouho klid. Prase jistě odešlo směrem k Jítě. Odkládám tedy kulovnici, a jestli jsem něčím klepnul, nebo se otočil vítr a už slyším, jak kolejí něco odbíhá. Slyším typické klepání spárků, to bylo tedy srnčí. Na samé šero, v přítmí stěny lesa na hraně řepky na nějakých 100 metrů zjišťuji černý flek. Dalekohled mne utvrzuje v tom, že je to černá. Vidím jen hřbet. Prase půjde buď po koleji a vyjde z opačné strany nevzešlého plácku anebo půjde podél lesa. Připravuji kulovnici a čekám, kudy vyjde. Můj odhad byl správný, neboť kus jde podél lesa směrem ke mně. V puškohledu hledám selata. Žádná nevidím, kus se staví bokem a větří. To ještě stačím zahlédnout střapec a musím střílet, protože vítr mi teď vůbec nehraje do karet. Odjistit a už hladím spoušť. Od lesa se odrazí rána, prase padne a kvičí a odkazuje. Odkazuje podezřele dlouho a oddychuje. Přebíjím tedy, a když křížek najede na hlavu střílím podruhé. Pak už je klid a já si mohu dát „fajfku“. V tom mi píše Jíťa. „tak já asi pojedu pro nosič, ne? “ Píšu jí, že nosič je ve Vitaře v kufru, ať přijede, že mám prase. Do auta odkládám vestu a dalekohled a beru prasotah. Jíťa mi nad uloveným kňourkem předává úlomek a přeje lovu zdar. Pak ještě fotku a přijde tahání. K autu je to přes les nějakých 250 metrů. Prase přes les nějak neklouže, tak musím častěji odpočívat. Nedaleko auta kus vyvrhuji a zjišťuji, že má jednu řáži skoro o polovinu větší než druhou. Pak prase nakládáme a doma věšíme. Chystám se dát si panáka na lovu zdar a slyším jen. „A já nic? Vždyť jsem tvůj doprovod.“ Nalévám tedy ještě jednu skleničku a společně připíjíme na úspěšný lov. Následně mi Jíťa oznamuje, že se mnou už nikdy nejde. Vždy když vyrazíme společně tak lovím já a ona ne. Utěšuji ji tím, že se to musí jednou zlomit. zobraziť celý popis