popis: V pátek bylo polojasno celý den. Holčičky už jsou doma z prázdnin, tak na posed může je jeden z nás. Mám v plánu vyrazit na posed ke sloupu, kde jsem ulovil v týdnu sele. Večer se oblékám do zeleného a Kačenka se ptá, kam jdu. Když...V pátek bylo polojasno celý den. Holčičky už jsou doma z prázdnin, tak na posed může je jeden z nás. Mám v plánu vyrazit na posed ke sloupu, kde jsem ulovil v týdnu sele. Večer se oblékám do zeleného a Kačenka se ptá, kam jdu. Když jí odpovím, tak běhá po baráku a jako stará Škopková vykřikuje „Chystá se do lesa, chystá se do lesa. Dej Telezce pusu, dej mamce pusu.“ Pod dohledem posledních slunečních paprsků zasedám na sedačku. Část pole po „fousaté“ pšenici je již podmítnuté a nejspíš ne tak dlouho, protože země je ještě vlhká. To by mohlo vytáhnout prasata z kukuřice. V té to šustí, ale jen díky větru. Na scénu vystupuje slušný šesterák, který s otevřeným svírákem žene přes pole, zřejmě hledat svou partnerku. Z kukuřice dál do stmění vytahují jen dvě srny a zajíc. Před desátou za mnou šustí strniště a slyším typický zvuk srnčí říje, supění srnce a pískání srny. Snažím se otočit a zjistit pár. Vlevo za sebou nic v šeru nevidím, něco zašustí z pravé strany. Točím se tedy na druhou stranu a ejhle, tenhle tmavý flek tady nebyl. Dalekohled odhalí na podmítnuté části strniště myškující lišku. Spouštím dalekohled na prsa, beru kulobrok, zapínám bod, napínák a přes puškohled lišku pozoruji. „Přeci jí nestřelím zezadu naostro!!“ Po pár vteřinách se liška otáčí mírně doleva a odkrývá komoru. Od kukuřice se odráží houkavá rána. Liška jen zamává oháňkou a odkazuje. Zapaluji čvaňho, neb tady bude jistě chvíli klid. Je 22:00 hodin, když píšu Jítě, že už mám lišku a jen co ještě střelím prase, tak jedu domů. Bral jsem to jako žert, ale nevěděl, jak daleko jsem od pravdy. Kolem jedenácté to začalo v kukuřici nezvykle šustit. Oči si mohu vykoukat, ale na strniště nic nevychází. Chvilku to trvá, než na pole vylomí dvě bachny a 15-17 selat. Selata nejdou ani spočítat. Jenže měsíc v tu chvílí zašel za mrak a já místo selete viděl jen skvrnu. To nemůžu zodpovědně vystřelit. Snad pět minut tam divočáky „popásám“ a vymýšlím, jak na ně vyzrát. Situaci řeší bachna, která se vydává směrem před můj posed. Tím se kusy přiblížili a já už vybírám z rudlu sele, které stojí samo a na široko. Ve čtvrt na dvanáct opět koukne nad Máchalkou rána a ještě v puškohledu vidím odbíhat „moje“ sele, které po pár metrech vrávorá a padá do podmítlého. Počkám povinnou desetiminutovku, během které telefonuji Honzovi, který mi psal zprávu ohledně mé první rány. Lišku nacházím hned a najít nástřel selete na takovém poli není jednoduché. Já snad budu muset zajet pro holky. Ještě jedno kolečko obejdu a zajedu pro ně. To už ale vidím sele v rozvoru. Seleti zakládám poslední hryz a sobě úlomek kukuřičného květu, oba kusy fotím a jdu pro auto. Kdyby zde ten večer černá nepřišla, měl jsem v plánu se cestou domů podívat na strniště kolem lokality Ve Březí. No a jak si tak frčím se svým úlovkem k domu….“Tak já tam ještě juknu.“ Auto odstavím na vjezd na louku a beru jen dalekohled. Ze silnice vidím na strništi samotný kus černé. Teď nastává dilema, mám, nemám. Já se na něj dojdu podívat. Vezmu jen dva kulové patrony do kapsy, kulobrok a trojnožku. Ouha trojnožka zůstala u posedu u sloupu. Tak nabít a přeskakuji přes stoku a vcházím do strniště. Je bezvětří a já si připadám ve strništi jak slon v porcelánu. Tak opět na bosorku. Boty i ponožky dolu a vycházím potichu vstříc hodujícímu prasátku. K tomu docházím tak na 70 metrů a zjišťuji, že kus není žádný „holdoun“. Tak ještě kousek popojdu a budu lovit. V tom zacítím změnu směru větru. To už divočák se zdviženým ryjem nasává vítr, šponuje se a hlavu otáčí mým směrem. Rychle zakleknu, zapnu bod, napínák a kule už sráží kus do strniště. Prase odkazuje. Já zapínám svítilnu na mobilu a jdu k mému úlovku. Kousek od něj mi skoro z pod nohou vyskakuje kuna. Na nástřelu leží kňourek s váhou asi 55 kg. Moje radost za takového večera je veliká a jsem pyšný, že takto předcházím výskytu Afrického moru (bráno ironicky) Tak zase vyzvednout boty na kraji pole a pak už jen červená práce. Před 14 dny jsme pořídili „novou“ Grand Vitaru a kamarád, který mi jí sehnal, přislíbil i výrobu nosiče na zvěř a krmení na tažné zařízení. Teď by se zrovna na transport úlovků nosič hodil. Je lehce po druhé hodině, kdy stojím ve stodole se zlatavým mokem v ruce a „studuji“ oba kusy pověšené na kladce. To jsem to zase jednou vymňouknul, ale já tušil, že se mé neúspěchy zlomí. Teď ještě zlomit ty Jitčiny. Doma je nutno si dát ještě stopičku slivovice a velmi vydařený lov, a jakožto poděkování patronům nás myslivců. Foto třetího kusu přidám zítra. zobraziť celý popis