popis: 1. 8. je pro toho, kdo rád loví hřivnáče tak magický den, jako 16. 6. pro toho, kdo rád rybaří a loví dravce. Byť bylo ten den 37 stupňů, táhlo mne to na hřivnáče. S Astorem jsme objeli tři osvědčené lokality, ale jen na jedné s...1. 8. je pro toho, kdo rád loví hřivnáče tak magický den, jako 16. 6. pro toho, kdo rád rybaří a loví dravce. Byť bylo ten den 37 stupňů, táhlo mne to na hřivnáče. S Astorem jsme objeli tři osvědčené lokality, ale jen na jedné se mi podařilo střelit mladého holuba. Ještě minulý týden se to tady holuby jen hemžilo. Jenže s nimi hýbe průběh žní. K večeru jedeme domů a já oznamuji Jíťě, že jdu večer ven, bude svítit měsíc a pšenici u kukuřice posekali, tudíž je šance na prase, nebo lišku. Posledních 14 dní chodíme společně na čekanou několikrát v týdnu, protože holčičky jsou na prázdninách u prarodičů. Jen se nám, zejména Jítě na lovu moc nevede. „jedu s tebou, ikdyž tam vydržíš asi dýl.“ Jíťu v půl deváté vysazuji z auta a posílám na sedačku k řepkovému strništi, které je obehnáno kukuřicí. Sám zasedám na posed ke sloupu vysokého napětí asi 80 metrů od hrany kukuřice. Naštěstí tady fouká vítr, což snižuje pocitovou teplotu. Zvěři se z kukuřice nechce. Jediný odvážný odtud vyráží zajíc. V hlavě tak přemítám, že asi budeme muset přestat pokoušet naše lovecké štěstí a pár dní se na lov vykašleme. Před desátou kontroluji strniště dalekohledem a ve vzdálenosti asi 200 metrů u hrany kukuřice vidím tři fleky. Poznávám v nich bachnu a selata. Je mi jasné, že ke mně nepůjdou. Jejich cesta povede na vedlejší pole do stojící pšenice, nebo do údolí do kalištěte za vodou. Tak hold z posedu dolů, šup na kolej ve strništi a za nima. Snažím se k nim dostat co nejblíž. To už je na poli selat víc. Jenže když chci přejít přes strniště na další kolej, dost to pod botama šustí. Vzpomínám si na vyprávění Radima Šťastného a jeho šoulání za divočáky v ponožkách. V tu ránu mám boty i ponožky dole a nyní jsem tichý jako lví pšouk. Ještě pár kroků a zaklekám, odjistit, štechr a vybírám jedno ze selat. Najednou jak když do nich střelí, rozběhnou se na všechny strany a jistí. Vybírám krajní sele, téčko sunu za plec a nad Máchalkou houkne rána. Kule u kukuřice divně zahvízdá a na místě nevidím nic odkazovat. Hlodá ve mně podezření, že jsem netrefil. To už píše zvědavá Jíťa zprávu, na co jsem střílel. Po povinné cigaretě jdu, tentokrát už obutý, směrem k nástřelu. Pookřejni, když na místě leží sele s pěknou ranou na komoru. Volám Jítě, že máme sele a že pro ní zajedu a poprvé si vyvhrne kus spárkaté. Za chvíli stojíme nad seletem s klobouky v rukou, Jíťa mi přeje k úspěšnému lovu a předává úlomek. S nožem si pak, na to že to bylo poprvé, vede celkem slušně. Doma sele věšíme, vše uklízíme, a když si dáváme něco na osvěžení říkám jí. „Tak to vidíš. Od výstřelu se do postele dostaneš nejdřív za hodinu a půl a to jsme to měli jednoduché. Bez dosledu, bez tahání, malé prase a nepiješ pivo.“ zobraziť celý popis