popis: Plán lovu srnců ještě není naplněn. Často marně přemýšlím nad důvody, proč většina našich chlapů nechce lovit už ani srnce. O holé vůbec nemluvě. Ač po lovu srnců nikterak moc neprahnu, z úřední moci musím vyrazit na srnce...Plán lovu srnců ještě není naplněn. Často marně přemýšlím nad důvody, proč většina našich chlapů nechce lovit už ani srnce. O holé vůbec nemluvě. Ač po lovu srnců nikterak moc neprahnu, z úřední moci musím vyrazit na srnce i já. Sednu si ke dvoru, kde jsem viděl při říji staršího srnce. Po příjezdu na místo zjišťuji, že zemědělci sečou kukuřici. Musím tedy na Hvížďalku, a kdyby náhodou sklizeň skončila za světla, popojdu do průseku počkat na nějaké to prásko. Je poměrně pozdě, tak cestou na posed ruším několik kusů holé srnčí. Nicméně z Hvížďalky, porostu vrb, topolů a rákosí, vytahuje dál srnčí, ale daleko ode mě. Pod posedem roste velký keř vrby. V něm to začne za smrákání praskat. Blíží se zvěř a já tajně doufám, že je to liška. Po chvilce opatrně z vrby na kukuřičniště vytahuje ode mne naostro kus srnčího. V šeru rozeznávám slabší parohy. Ale dále zjišťuji, že kus napadá na přední běh. To rozhoduje o jeho osudu. Je třeba srnci ukončit trápení. Pět minut mířím na kus, který stojí sále naostro. Pískám jak raněný svišť, ale kus na to nereaguje. Už se pomalu točí na blat a já musím spěchat, aby srnec nezašel za větve. Po ráně kus lehce značí a odbíhá to samou cestou do vrby. “ Já ho snad chybil, to není na 70 metrů možný.“ Cigareta počká a já jedu ze žebříku dolů. Na kopřivě na kraji vrby zjišťuji barvu a srnec leží o dva metry dál. Spadl mi kámen ze srdce. Srnce vyprošťuji z křoví a vzdávám mu poctu. Následně zjišťuji, že srnce měl má na předním běhu rozdrcený kloub a v ráně už „úřadují“ červy. Kontroluji ještě jeho stopní dráhu s nemilým zjištěním, že jsem nenašel žádnou barvu. Jenda střelil srnce pár minut přede mnou. Cestou k domu se zastavil u průseků kukuřice a střílel na prase. Já nakukuji také do jednoho z průseků a přešla mi přes něj liška, ale vzhledem k šeru už jsem jí „nechytnul“ do puškohledu. Odjíždím tedy za Jendou. Hledáme barvu, tu nenacházíme. Jenda nasazuje jeho kopovce Ňafině GPS a společně vyráží do kukuřice. „Ty vole já ztratil džípíesku!!!!“ Přijímač se nějakým způsobem vycvaknul z karabiny. A teď nemáme GPS ani psa. Ňafina po chvíli přibíhá a já zaslechnu v kukuřici pípnutí, znamení GPS že pes stojí na místě. Fenku musíme tedy ještě párkrát vypustit a přivolat, abychom GPSku po skoro půl hodině našli. Po praseti ani památky tak můžeme jet v klidu domů. Doma už jen ošetřuji zvěřinu srnce a nic nebrání tomu dát si kalíšek na úspěšný lov a na mého dědu. zobraziť celý popis