popis: Na večer jsem měl v plánu zpracovat posledního divočáka. Jenže ten byl díky mrazům zmrzlý na kost. Takže dopoledne putoval do dílny, aby „povolil“. Do hlavy mi skáče myšlenka vyrazit večer na čekanou. Nakrmím psy, vykoupu holky ...Na večer jsem měl v plánu zpracovat posledního divočáka. Jenže ten byl díky mrazům zmrzlý na kost. Takže dopoledne putoval do dílny, aby „povolil“. Do hlavy mi skáče myšlenka vyrazit večer na čekanou. Nakrmím psy, vykoupu holky a naznačuji Jitce, že bych šel ven. „Už zase???“ „Mamko tak jdi ty, a slibuju, že když něco ulovíš, tak to vyvrhnu a odtáhnu za tebe domů.“ „Jo já bych určitě něco ulovila.“ To je pro mě něco jakou souhlas, nebo smíření s tím, že mám jít. Venku je „teplo“ jen -4, ale chvílemi dost sněží. Než dojdu na „štont“ dostanu několik dávek sněhových vloček. Možná jsem mohl doma nechat bílý oblek, stejně budu za chvíli jak sněhulák. Ještě si drbu hlavu, že jsem si nepořídil klapku, krytku na přední okulár puškohledu. Na poli už buchtuje samotný kus černé. Vzdálenost vcelku dobrá, ale pírko mu visí až k patním kloubům, takže je to starší prase. Nic pro mne. Pod lesem u sousedů padá rána a kňour vyklizuje pozice. Během několika sněhových přeháněk se na poli střídá několik kusů srnčího. Přes kapucu slyším syknutí. Opatrně se otáčím a zjišťuji za sebou na horizontu 10 kusů mufloní. Těm se zřejmě sněhulák na cestě nezdá a tak pomalu odchází za horizont k lesu. Zkusím se podívat za kopec, jestli tam černá neryje na řepce. Poslední pohled dalekohledem po kraji lesa a ejhle. Ve vzdálenosti asi 400 metrů jsou na kraji pole tři černé kuličky. Musím zradit srnčí a pomalu si to šinu k objektu mého zájmu. Dojdu ještě k té vyryté díře a budu lovit. Selata pobíhají a buchtují. Jsou stejně velká, takže čekám, až se některé postaví na blat. Cvakne napínák a téčko umísťuji kousek za plec. Po ráně sele zakvičí a s ostatními odskakuje do lesa. Do pr……., to vypadá na ránu na kost. Píšu Jendovo, ten prý právě ulehnul do postele. Jeho nabídku pomoci odmítám. V stopě selete nacházím krupičky barvy, po třiceti metrech cákanec barvy a skvrnu na listu. Toť vše. Tak alou domů pro holky. Při cestě se pěkně zapotím. Doma odsléct a jedeme zpět na bojiště. Na poli stojí rudl muflonů. Ti nám tu teď zrovna chyběli. Laru nechávám na krátkém řemeni a šanci k prokázání kvalit dávám jezevčici Kety. Ta rychle nachází stopu a šponuje řemen. Postupujeme za ní a jí kontroluji stopu. Po asi 100 metrech Kety zastavuji s tím, že ve stopě není barva. Kety se snaží jít dál, ale vracím jí na poslední, jedinou barvu. To byla velká a školácká chyba. Každý kynolog by měl věřit svému psu. Začínám nabývat dojmu, že kus zůstal v blízkém kotlíku a my nešli po jiné stopě. Pouštím tedy Kety navolno. Malý okruh a Kety se opět nasazuje na stopu a mizí v lese. Jdeme po jejích a prasečích stopách. Pak se stopy ztratí ve změti stop od muflonů a černé. Popojdeme v probírce na malou světlinu. Naslouchám zvukům noci a slyším jakési kašlání, chraptění nebo co to je. Že by černá? Kulový, to je Kety. Popocházíme za zvukem a Kety nám běží naproti. „Kde máš prasátko!!“ Běží zpátky a „zajíždí“ pod vršek poraženého smrku. Strkám tam ruku a nahmatávám sele, moje sele. Kety moc chválím a snad bych jí i slíbil nocleh u nás v ložnici. Kety dává najevo, že prase její a že ho našla. Praseti zakládám úlomek a prasotahem krkolomně přes těžební zbytky táhneme k autu. Při vyvrhování zjišťuji, že jsem ránu strhnul a došlo k průstřelu střev. Oboustranně prostřelená mezižebří druhého a třetího žebra odzadu. Výstřel ucpán střevy, proto nedošlo barvení. Rána hodná dát střelci přes hubu. Doma sele za asistence psic věším. Ještě několikrát pochválím Kety. Na to, že není žádný velký barvář, předvedla moc pěknou práci. Délka stopy přibližně 330 metrů. A na to všechno je třeba si dát panáka, ne? zobraziť celý popis