popis: Pěkně nám nasněžilo, a tak je třeba vyrazit na, mnou tak milovaný, noční lov na sněhu. Vitaru mám u mechanika, osobákem se v tomto sněhu nikam daleko nedostanu a rtuť teploměru už je na -8 stupních. To rozhoduje o tom, že budu šou...Pěkně nám nasněžilo, a tak je třeba vyrazit na, mnou tak milovaný, noční lov na sněhu. Vitaru mám u mechanika, osobákem se v tomto sněhu nikam daleko nedostanu a rtuť teploměru už je na -8 stupních. To rozhoduje o tom, že budu šoulat mezi naší a sousední vesnicí po okraji polí, sem tam postojím a to by bylo, aby se mi před hlaveň nepřimotala nějaká lištička. U Dolejšky by se mohli na poli po kukuřici motat i čuníci. V osm vyrážím. Abych „nebil“ v tom bílém moři zvěř do očí, beru si na bundu bílou blůzu. Sníh je přemrzlý a pod nohami to dost vrže. To toho moc nenašoulám. Docházím do poloviny úvozové cesty spojující vesnice, která je z obou stran lemována alejí. Na řepkovém poli zjišťuji jen jednoho zajíce. Z dálky je slyšet skolení a já tajně doufám, že stojím na tom správném liščím spádu. Tudy by měly kmotry táhnout ze sousední honitby do naší na noční lup a touhle dobou na námluvy. Zmrzlá slecha a větrník mi po několika minutách čekání rozehřívá pohled dalekohledem. Ve vzdálenosti asi 400 metrů zjišťuji na řepce dva kusy černé. Ty zřejmě vyrývají myší pšeničné zásobárny a po chvilce zatahují za horizont. Jdou na mé krmeliště! Kdo ví? Nemám nic moc ztratit, zkusím jim nadejít po polní cestě. Vítr mi fouká do zad, sníh křupe, ale čekaná v zatáčce cesty, s dohledem na les, se mi už párkrát vyplatila. Jenže ten sníh. Nevím jak jít co nejtišeji. Volím taktiku, která by rozesmála jakéhokoliv kolemjdoucího. Moje chůze připomíná stav, kdy si obsah lidských útrob žádá shlédnout světlo světa a dveře s kouzelnými písmenky OO jsou v nedohlednu. Prostě cupitám. Má taktika se vyplatila. Došoulám k srnčímu na sto metrů. Už jsem v zatáčce, ale po černé ani památka. Vlastně zbylo po ní rozryté pole. No počkáme, co nám přinese scénář dnešního večera. Na pole vytahuje další kus srnčího. Ten si mne nejistě prohlíží a, tak jak to dělá černá zvěř, si dochází pro vítr a odbíhá do lesa. Za zády mi v dáli skolí liška, tak se lehce otáčím k aleji. Zdá se mi, že v aleji někdo kašle. Snad ten, co mu není z hůry dáno, zase nevenčí své psy!! Na horizontu vidím dva podezřele tmavé „stromy“ z aleje. Dalekohled ze stromů vykouzlil „mé“ dva kusy černé. Ty dlouze čtu, protože bych nerad ulovil nějaký větší kus. Zdá se, že jde o odražená selata. Teď přichází ten moment, kdy se v člověku na plné otáčky rozproudí krev lovce. To vše umocňuje natažení napínáku, rozsvícení bodu a jeho usazení na pleci černého rytíře. Zcela zřetelně slyším svištění kule a její úhoz do těla selete. „Hamrhýd“ tedy našel svůj cíl. Druhé prase ještě pobíhá zmateně po poli. Balím trojnožku a píšu Jitce. „Střílel jsem na a snad tam i je.“ Její odpověď „Na co?“ mne rozesměje. Na nástřelu leží sele, kňourek s ranou, s kterou nemohl nikam odejít. Dávám seleti poslední hryz ve formě listu řepky a jdu k domovu. Jitka mi otevírá dveře stodoly, přeje Lovu zdar a já se s prasotahem vracím pro kus. Po sněhu to pěkně klouže a tak jsme za pár minut doma. Pak už jen červená práce a odebrat vzorky. S kalíškem třešňovice v ruce poděkovat svatému Hubertu, popřát dědovi lehké nebe a šup do peřin. Vzhledem k tomu, že pole bylo poseto stopy více kusů černé zvěře, dnes asi opět vyrazím mrznout. A o tom je noční lov na sněhu. zobraziť celý popis