popis: Pod barákem mi začala černá pravidelně navštěvovat krmeliště. Den co den byly otočeny kameny, pod které dávám zrní a hrách. Už jen aby se „rozsvítilo“. Jenda měl předvčerejškem smůlu a minul sele díky špatné souhře pušk...Pod barákem mi začala černá pravidelně navštěvovat krmeliště. Den co den byly otočeny kameny, pod které dávám zrní a hrách. Už jen aby se „rozsvítilo“. Jenda měl předvčerejškem smůlu a minul sele díky špatné souhře puškohledu s novým automatem. Večer tedy nikam nejde, páč nemá s čím. Mou nabídku půjčení kulovnice odmítá. „Až střelíš prase, zavolej a já ti s ním pomůžu.“ Večer se loučím s holkama, protože je do neděle neuvidím. Jitka odvětí, že se ještě uvidíme. „Jasně, za čtvrt hodiny jsem doma.“ Čemuž se oba smějeme. Už jsem skoro u kazatelny, když zjistím na poli stojící prase, velké světlé, koukající na mě. Tak to je v pr….., už jsou na krmelišti. Opatrně se plížím ke kazatelně, ale na krmelišti už je srnčí a prasata jsou fuč. No dobrý, tak třeba přijdou další, je teprve osm. Hodinu pasu na řepce dva kusy srnčího. V lese sem tam praskne větev, což značí přítomnost vepřounů. Srnčího na horizontu jistí k lesu a pomalu popochází se vztyčenými hlavami. To už vidím u lesa několik kusů černé, jak si to pomalu šinou směrem na Dolejšku. Ty půjdou na kukuřičniště. No uvidíme, co vyvedou, a kdyžtak za nimi popojdu. Sotva domyslím plán pod horizontem na řepce vidím kus černé, jak pomalu táhne směrem ke krmelišti. Je to velká bachna, světlá jak káva s mlékem. Za ním vytahuje druhý kus a třetí, čtvrtý, pátý a už se celý rudl valí na krmeliště jak pakoni za vodou. Ani je nestačím spočítat a musím jednat. Jak se nahrnou na krmeliště, budu špatně vybírat samotný kus. Je vidět, že bachna předává geny světlé barvy svým potomkům, protože většina kusů má světlý ryj, což vypadá dost komicky. Už přes puškohled sleduji tři samotné stejně velké kusy. Po povelu bachny k pozornosti tyto tři zastaví před krmelištěm a jistí. Prvnímu usazuji bod za plec a kule míří k svému cíli. Po ráně nastane na poli mumraj a rudl valí pryč. U lesa vidím dva kusy nerozhodně stojící a vedle nich hromádku, která tam před tím nebyla. Tam leží můj úlovek. Volám Jendovi, jestli chce vidět, jak vypadá střelné prase a on, abych si pro něj přijel, protože si dal s Verunkou skleničku vína. Jitka mě vítá ve stodole, protože přes ventilačku slyšela ránu. Pak už to jde jako po drátku. Ještě kontrolujeme barvení od nástřelu a už stojíme nad seletem s klobouky v ruce. Jenda mi přeje lovu zdar. Rád bych mu předal kus úlomku za „dosled“, ale nevybral mi k tomu dobrý úlomek. Pak už jen kus dotáhnout na kraj lesa, vyvrhnout, odebrat barvu. Jendovi při odvozu domů říkám „Tak si viděl, jak se to dělá a zítra to můžeš udělat taky tak.“ Pevně doufá, že to nedopadne jako každý rok, že pod barákem střelím jeden kus černé a pak celou zimu jen lišky. zobraziť celý popis