popis: Je 16. 8. sobota 3:30 ráno. Vstávám a oknem pozoruju probouzející se ráno. Neprší. To je dobře. Pomalu si chystám věci do lesa. V 4:15 Přijíždí kolega a společně vyjíždíme směr revír Černá voda – rybníky. Po příjezdu do t...Je 16. 8. sobota 3:30 ráno. Vstávám a oknem pozoruju probouzející se ráno. Neprší. To je dobře. Pomalu si chystám věci do lesa. V 4:15 Přijíždí kolega a společně vyjíždíme směr revír Černá voda – rybníky. Po příjezdu do této lokality vystupuji z auta, beru si kulobrok, batoh a dalekohled a se slovy „Lovu zdar!“ nechávám odjíždět kamaráda do jiné části revíru. Já jsem si pro dnešní ráno vybral lokalitu kolem Ředitelského posedu a pak si ještě projdu Ondruchovo pole a louky za Velkým rybníkem. Přicházím k Ředitelskému posedu. Na louce před ním stojí dva kusy srnčího, ale v ranním šeru nejsem schopen obeznat, zda se jedná o srnce či srny. Rozhoduji se chvilku posedět na posedu, než se rozední. Po rozednění přichází k posedu srnec. Podle mě chovný roček s parožím špičáka, přesahující délku slechů. Tebe lovit nebudu. Slézám z posedu a jdu si projít louky. Na nich ještě obeznávám další tři kusy srnčího, dvě srny a chovného srnce šesteráka. No nic, jdu na Ondruchovo pole. Jde o podlouhlou louku s malým remízkem uprostřed. Prohlížím louku a nevidím nikde nic. Popojdu kousek a v tom mě zarazil rezaví flek, který se vynořil ze stěny lesa. Dalekohled letí k očím – kus dančí holé. Tak přece tu jsou. V hlavě mi bleskne myšlenka našoulat pomalu k remízku a zkusit tento kus odlovit. Vše jde podlé mé představy. Podaří se mi našoulat k remízku. Vykouknu a nic.... „To není možné“.... „Přece nemohla jen tak zmizet“. Najednou se za kopečkem objeví hlava. „ A, tady si“... No jo, jenže kus stojí na nějakých asi pět metrů předemnou. Zůstal jsem stát a čekal, co se bude dít. Daniela popošla a zase začala brát. Udělal jsem ještě jeden krok abych se ujistil jestli je sama. V tom si mě ale všimla a teď začala hra nervů. Popocházela z leva doprava a jistila. Nebyla si jistá, co se to před ní objevilo. Nakonec odskočila a stoupla si za nízce rostoucí velkou větev lípy. Teď nebo nikdy. Flinta letí do ramene a ranní klid protne výstřel. Daniela se rozběhne a mizí v lese. Neviděl jsem vůbec, že by značila. Že bych minul? Tiše si nadávám. No nic. Deset minut netrpělivě přešlapuju na místě a pak se jdu podívat na nástřel. Na nástřelu nic nenacházím a začínám přemýšlet, komu zavolám na případný dosled. Najednou se v trávě něco začervená a já vidím malou kapku barvy. Po dvou metrech je barvy více a více. Podle zabarvení to vypadá na ránu na komoru (plíce). Vcházím po pobarvené stopě do lesa a rozhlížím se. A najednou jí vidím. Leží asi 5 metrů od hrany lesa. Tak jsem neminul. Radost je veliká. Přistupuju ke kusu, vkládám mu poslední hryz a sobě úlomek za klobouk. Následuje červená práce, plomba a telefonát kolegovi. zobraziť celý popis