popis: V pátek kolem půl deváté přiběhla dcerka, neoděna, protože byl na cestě do vany, že chce jít se mnou na posed. Dost mě to zaskočilo, ale zároveň hodně potěšilo. V jejích letech už jsem taky chodil na posedy. Děda mě sebou větš...V pátek kolem půl deváté přiběhla dcerka, neoděna, protože byl na cestě do vany, že chce jít se mnou na posed. Dost mě to zaskočilo, ale zároveň hodně potěšilo. V jejích letech už jsem taky chodil na posedy. Děda mě sebou většinou nechtěl, že jsem nebyl schopen při čekané udržet pusu na uzdě, tak jsem chodil s babičkou, která nelovila. Terezku jsem vzal na stoh, z kterého byla šance vidět divočáka, srnčí lišku apod.. Hned na začátku jsme si upřesnili, že Terezce nebude vadit případná střelba a že si kdyžtak zacpe uši. S tou pusou na tom byla stejně jako já za mlada, ale alespoň mluvila tiše. „Taťko, máš pěknou flintu. Ten tvůj dědeček byl hodnej, že ti jí nechal. Taťko já vidím toho srnce, co tam štěkal, vidím jeho vééélký parohy. Taťko připrav si tu pušku já slyším prase.“ Z toho všeho mi chvílemi cukaly koutky, ale hodně šťastný, že se v ní snad rozproudila zelená krev. Viděli jsme jen srnu a tři kočky, mě to bylo šumák a Terezce jsem slíbil, že příště půjdeme někam, kde toho uvidí víc. Ve světlech auta jsem cestou domů zahlédnul srnčí pár při námluvách. „Taťko proč se honí?“ „To srnec přemlouvá srnku, aby s ním měla srnčátko.“ Terezka si tu větu dobře zapamatovala a nezapomněla jí říct mamce při pozdní večerní očistě. Ještě dodala, že to, jak štěkal ten srnec se jí moc nelíbilo, ale že příště půjde zase s taťkou na posed. Už se na to moc těším. zobraziť celý popis