popis: Je zářijový večer, počasí se výrazně zhoršilo, tři z naší čtyřčlenné jsme se už vrátili z naší letošní první říjové vycházky a čekáme na čtvrtého z naší party. Při jeho příjezdu náš pohled ihned spočívá na jeh...Je zářijový večer, počasí se výrazně zhoršilo, tři z naší čtyřčlenné jsme se už vrátili z naší letošní první říjové vycházky a čekáme na čtvrtého z naší party. Při jeho příjezdu náš pohled ihned spočívá na jeho klobouku a naše oči pátravě hledají úlomek. Nikde nic! Kamarád s kamennou tváří jen odpovídá: „Střílel jsem, jelen značil, barvy je dost, ale jelen poblíž nástřelu není!“ Kamarád-doprovod detailně upřesňuje, jak k tomu všemu došlo – stříleli na jelena kolem 200 bodů, který pomalu přetahoval po louce. Po ráně jelen prudce vyrazil, aby se po asi 50 m za stromy zastavil, zakymácel se a odtáhl dále. Rozhodnutí bylo jasné – dosled se nechal až na ráno! Kdo již nějakou dobu dělá myslivost, dovede si jasně představit, jaká noc, a hlavně našeho kamaráda, čekala. Během našich ranních vycházek jsme se kromě našich vlastních lovů věnovaly v myšlenkách i tomu, jak asi kamarádi dopadli, když se vrátili na místo, kde včera stříleli. Opět se všichni scházíme na srubu, když přijíždějí kamarádi – bez úlomku za kloboukem! Tam, kde se jelen po ráně zastavil a kde bylo hodně barvy, barva končila – po jelenovi jako by se zem slehla! Snídaně nikomu moc nechutná – čekáme na vůdce barváře, který slíbil přijet. Znovu se vracíme ke včerejšímu lovu a rozebíráme jeho detaily. Po čase, který se neskutečně vleče, volá vůdce, že je již na cestě. Vyrážíme tedy také – po nedlouhém čekání na místě lovu přijíždí vůdce s pejskem. Detailně je seznámen s tím, jak to včera probíhalo, kudy jelen táhl a kde je barva. Po přípravách vůdce nasazuje pejska na místě nástřelu. Dostáváme se až k místu, kde je poslední barva. Po několika ověřeních se vůdce i se svým svěřencem ztrácejí v lese. My zůstáváme poblíž nástřelu a hledáme další barvu – bezvýsledně. Se stejným „výsledkem“ se po chvíli vrací i vůdce se psem. Toto se několikrát opakuje – práce barváře je poznamenána řadou dosledů, které měl v posledních dnech a hodinách za sebou. Domlouváme se na tom, že bude zavolán další vůdce a že se bude dále pokračovat v dosledu. Necháváme tedy vůdce na místě a vracíme se na srub – nikomu z nás není do řeči. Kamarád-doprovod musí do práce a my na srubu se zabýváme vařením, abychom tak zkrátili dobu nekonečného čekání. Po obědě již nevydržím napětí a volám, jak to vypadá s dosledem. Žádné nové zprávy… Je kolem 3. hodiny odpolední, my sedíme před srubem, je zataženo a začíná mrholit, což jen dokresluje naši náladu. Najednou – slyšíme poblíž srubu vydávat psa! Ale to přeci není možné! Jiný pes, než barváři na dosledu, tu nemůže být! Zvědavě hledíme směrem, odkud bylo psy slyšet. Hrobové ticho přeruší kulová rána… A druhá… To je určitě z našeho dosledu! Může být nervozita větší, než ta naše? „Teď mi musí zavolat!“ říkám nahlas to, co je nám všem jasné! Netrvá to snad ani minutu, když všichni jasně slyšíme – můj mobil! Rychle jej zvedám – a než ostatním řeknu, co mi říká kamarád do telefonu, musí všichni kolem mne slyšet tu ránu, jak mi ten obrovský balvan spadl ze srdce! Náš jelen byl dosledován a dostřelen! Po 22 hodinách! Náš obrovský dík tak patřil (a vždy bude patřit) všem vůdcům, kteří věnují svůj volný čas, obětují sví pohodlí a soukromí svým čtyřnohým kamarádům pro jejich výcvik a pro následné dosledy, kdy díky jejich píli a úsilí napravujeme to, co jsme my lovci pokazili, a aby zvěři zkrátili jejich utrpení. Horidóóó! zobraziť celý popis