popis: Loňský rok byli ke mně naší myslivečtí patroni velmi štědří – kromě toho, že jsem ulovil 15 kusů černé, byl mezi nimi i můj 100. ulovený kus této zvěře – a tak si myslím, že si zaslouží svoji vlastní popsanou vzpomínku�...Loňský rok byli ke mně naší myslivečtí patroni velmi štědří – kromě toho, že jsem ulovil 15 kusů černé, byl mezi nimi i můj 100. ulovený kus této zvěře – a tak si myslím, že si zaslouží svoji vlastní popsanou vzpomínku… Byla polovina prosince, sněhu leželo tak 5 cm a já byl s kolegy z našeho sdružení pozván na sobotní hon na drobnou na Kolínsko. Sníh v honitbě mě ale nenechal sedět jen tak doma – a tak do půlnoci jsem strávil pateční noc na čekané. Bez výsledku… Před půlnocí tedy sedám tedy do auta, abych se alespoň trochu před cestou vyspal, projíždím zasněženou honitbou, zastavuji a dívám se dalekohledem pod les, zda někde není černá – a nevím, kdo se lekl více. Zda samotná selata, která porývala na vyvezených zbytcích siláže, a které překvapilo pomalu jedoucí auto, nebo já, který tady černou na nějakých 20 m od auta vůbec nečekal. Než jsem se nadál, táhli již selata k lesu – 7 jich bylo… A bez bachyně… Sobota byla nádherná – hon na drobnou za mrazivého, ale slunečného dne je vždy zážitkem. Přijíždím domu kolem 22:00 hodiny, ale po chvíli povídání s manželkou a popřání dobrou noc již rychle sedám do auta a jedu do revíru. Blížila se půlnoc, když jsem pomalu po cestě šoulal ke známému místu, kde jsem den před tím potkal selata. Bylo umrznuto, ale dalo se celkem dobře potichu šoulat. Pomalu postupuji – a srdíčko mi poskočí radostí! „Jsou tam zase,“ s úsměvem na rtech pomalu pokračuji směrem k 7 selatům, která stále spokojeně porývají na jednom místě. Mám s sebou doma udělanou trojnožku, abych mohl lovit přímo z polní cesty (díky trávě a stromkům na kraji pole to z leže ani z podřepu nejde). Selata jsou již pěkně vidět – jsou v klidu, jen se občas mezi sebou prošťouchnou. „Ještě k té břízce,“ dávám si pro sebe v duchu cíl, kam chci došoulat. V momentě, kdy jsem se na toto místo dostal a pomalu zvedal flintu, ze stínu nedalekého jasanu odskočily 3 kusy daňčího. Srdce cítím v krku, když pozoruji i bez dalekohledu, jak si to k lesu za daňčím uhání i „mojich“ 7 selátek. Neděla se vlekla pomalu a já se již viděl večer opět v revíru – návrat z chalupy posunuji na pondělí! Bylo kolem 22. hodiny, když jsem opět vyrazil po polní cestě, která však díky povolu, který byl přes den, byla pokrytá ledovou vrstvou… Co krok, to praskání jako kdybych šel po rozbitém skle… Po chvíli vidím v dalekohledu, že „moje“ selata jsou opět na stejném místě. Pro jistotu obhlížím okolí, zda někde poblíž není daňčí či srnčí, které by mi mohlo překazit můj lovecky plán. Těch snad 300 m šoulám skoro půl hodiny – díky zatáčce na cestě a stromům podél cesty se musím dostat až hodně blízko k selatům. Nakonec stavím trojnožku, pokládám na ni moji mysliveckou čepici, mířím a snažím se najít samostatně stojící kus… Najednou se selata popostrčí a jedno odskočí kousek do pole – komora, napínáček, spoušť… Po ráně zůstává sele v ohni a zbývajících 6 sourozenců si to šine k lesu. Na jedné straně další krásný zážitek, na straně druhé ale častý smutný osud rytířů našich lesů z poslední doby – kromě toho, že selata byla bez bachyně, našel jsem při stahování selete pod škárou několik 5 mm broků… Až následně jsem ve svých zápiskách našel, že to byl můj „jubilejní“ kus – takže Diano a Huberte, děkuji! Lovu zdar! zobraziť celý popis