Zelená barva patří k lovu odedávna. Je výbornou krycí barvou v přírodě, obdobně i některé odstíny šedé nebo hnědé barvy. Čeští myslivci chodili již v 16. století v šedém či zeleném barchánovém kabátci. Toho "kdož by je z obyčejných ostatních nepočestných lidí (ovčáků, biřiců a podobné čeledi) napodobil", trestal tehdejší zákon dokonce pokutou dvaceti kop stříbrňáků. Za tradiční myslivecké barvy bývaly považovány též kombinace zelené a hnědé a při slavnostních příležitostech kombinace zelené, černé a bílé. Střih mysliveckého oděvu se postupem času měnil a majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce či lesníky rozličné stejnokroje; stejně tak i později zaměstnanci státního lesního hospodářství nosili jednotné stejnokroje. O tom, zda by měli nosit jednotný oděv i členové dobrovolných mysliveckých organizací, se hovořilo i psalo vícekrát. Dospělo se nejnověji k rozhodnutí, aby u nás myslivecká spolková uniforma byla pouze doporučena. To ovšem neznamená, že by myslivci měli chodit na lovy a jiné myslivecké příležitosti v ledajakém oděvu. K manuálním pracím v honitbě si oblečeme vhodný pracovní úbor. Ovšem na lovy, hony a vůbec všechny nejrůznější myslivecké podniky se dostavíme v mysliveckém oděvu. Samozřejmě uzpůsobeném - včetně pláště a obuvi - ročnímu období a momentálnímu počasí. Myslivecké odívání doplňuje pokrývka hlavy. Nejčastěji jde o klobouk zelené barvy, bez křiklavého zbarvení šňůr či pentlí. V zimě se nosívá čepice či beranice, na levou stranu klobouku se za stuhu zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí získanou myslivcem. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek. Přemíra různých odznaků na klobouku přestává být ozdobou, ale spíše svědčí o pochybném vkusu nositele.