Mezi chovateli jelení zvěře byste asi velmi dlouho hledali někoho, komu by nic neříkalo jméno Franz Vogt, resp. kdo by nevěděl o experimentech s jelení zvěří v oboře na Děčínském Sněžníku před 2. světovou válkou. Výsledky Vogtovy práce dodnes inspirují četné chovatele jelení zvěře, mezi něž se počítám i já. Bez uzardění přiznávám, že Franz Vogt je mým vzorem. Jeho poznatky se snažíme s kolegy využít v současnosti v naší jelení oboře Krásná.



chemik chovatelem jelení zvěře

Na úvod si dovolím velmi stručně zrekapitulovat základní fakta.

Franz Vogt byl povoláním chemik, někdejší generální ředitel Schichtových závodů v Ústí nad Labem, který si v druhé polovině 20. let minulého století pronajal jelení oboru na Děčínském Sněžníku. Obora o výměře přibližně 150 ha se rozkládala na nepříliš úživných lesních pozemcích a Vogtovi bylo jasné, že chce-li chovat nadprůměrnou zvěř a mít jeleny se špičkovými trofejemi, musí chov založit na kvalitním chovném „materiálu“, kterému zajistí optimální potravu. Uvědomoval si, že jedině tak lze využít potenciál, který zvěř má.

Pro svoji oboru nakoupil zvěř dvou linií – slezskou a slavonskou. Oboru rozdělil do několika částí a zvěř systematicky křížil a selektoval. Zvěř každé linie měla své přednosti, přičemž Vogt usiloval o to, aby se promítly v generaci vzniklé křížením.

Kromě plemenitby bylo velmi důležitým faktorem intenzivní krmení zvěře. Vogt se snažil nabídnout své zvěři takové potravní možnosti, jaké měla zvěř ve volné přírodě před několika staletími, kdy byly její tělesné parametry a několikanásobně vyšší něž dnes. Využil při tom své znalosti z oboru chemie, analyzoval dostupnou potravu zvěře a stanovil optimální krmné dávky. Velmi záhy ustoupil od tradičního přikrmování a zavedl krmení sezamovými pokrutinami, která mají ideální skladbu minerálií, bílkovin a vitamínů potřebnou pro zvýšení hmotnosti zvěře a pro tvorbu paroží.

Vlivem přísné selekce a dostatku velmi hodnotného krmiva se Vogtovy podařilo během deseti let zvýšit tělesnou hmotnost jelení zvěře a kvalitu trofejí. Paroží nejsilnějšího jelena obory – nerovného dvaadvacateráka, uloveného v r. 1935, mělo hmotnost 14 kg!



Sezamové koláče

Zastavme se u krmiva předkládaného zvěři. Jeho významnou součástí byl sezamový šrot, přičemž Vogt krmivo nazýval sezamovými koláči. Výlisky semen sezamu získával v Schichtových závodech v Ústí nad Labem (dnes Setuza, a. s.). Sezamové koláče tvořily zprvu třetinu objemu krmiva, poté polovinu a nakonec dvě třetiny. Od r. 1932 byly sezamové výlisky takřka jediným jadrným krmivem. Vogt popsal ve svých knihách „skokové“ nárůsty bodových hodnot trofejí a zvýšení tělesné hmotnosti jelenů i holé zvěře po podávání sezamových pokrutin. Je samozřejmé, že za kvalitativním vzestupem chovu je třeba vidět i heterózní efekt vyvolaný křížením dvou nepříbuzných linií zvěře a též cílenou plemenitbu. Nicméně kvalitní krmivo odpovídající potřebám zvěře bylo jedním z nejdůležitějších faktorů. Průměrná „živá“ hmotnost jelenů v r. 1928 byla 110-120 kg a postupně narostla na 300-330 kg. Hmotnost laní ve stejném časovém období se zvýšila na 150-180 kg, kolouši měl kolem vánoc hmotnost již 100 kg. U jelenů se adekvátně zvyšovala hmotnost paroží: zatímco v r. 1928 měly shozy čtyřletých jelenů hmotnost 3–3,5 kg, v r. 1937 dosahovaly hmotnosti až 9 kg.

Dávka sezamového krmiva byla 1,5 kg na kus a den, v období zimy a až do května byly zvěři předkládány ještě brambory. Nejintenzivněji se krmilo v době, kdy byly laně těžké a kdy jeleni shazovali paroží a nasazovali paroží nové. V létě a na podzim zůstávala dávka 1,5 kg sezamových výlisků zachována, brambory v té době zvěř nedostávala. Krmivo bylo pro zlepšení zásobení zvěře minerály průběžně doplňováno medicinálními lizy vlastní výroby.

Chovatelské experimenty ukončila 2. světová válka. Zdroj sezamových pokrutin zanikl v r. 1940, bylo nutné přejít na dostupná krmiva a kvůli úsporám musely být sníženy krmné dávky. Záhy došlo k prudkému poklesu kvality trofejí. Rok 1941 znamenal konec téměř čtrnáctileté experimentální činnosti ve sněžnické oboře.



splnění snu

Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme s kolegy často vedli vášnivé debaty o myslivosti, zvěři, lovu či o zbraních. Pokud byla řeč o zvěři jelení, téměř pokaždé jsme rozebírali zkušenosti Franze Vogta s chovem jelenů na Děčínském Sněžníku. Pro nás studenty byl nedostižný sen, dostat se k chovu takových jelenů. Vidět to, zkusit to! Když se dnes rozhlédnu kolem sebe, vidím jednoho ze spolužáků na Libavé, druhého na Kladské a sebe v mysliveckém sdružení v oboře Krásná. Možná to nebyl jen sen!

V oboře Krásná jsme měli již jen krůček k tomu vyzkoušet si Vogtovy zkušenosti s krmením zvěře. Obora oplývá bohatou vegetací (na rozdíl od Vogtova Sněžníku) a chovatele přímo láká „vyladit“ krmnou dávku tak, aby bylo možné dosáhnout špičkových trofejí.

Našim prvním krokem po založení obory v r. 2003 bylo zakoupení kvalitní zvěře. Zvěř maďarského a bulharského původu chovu jsme získali v Rakousku. Pokud hovořím o kvalitě, dobrým důkazem je fakt, že naši jeleni dosahují ve věku pěti let medailových hodnot trofejí.

Dalším krokem bylo stanovení krmné dávky a zajištění všech jejích součástí. Opět jsem se vrátil k Vogtovi. Co sezam, který používal? Opravdu je tak zázračný? V Čechách se však sezamové pokrutiny, jimiž se krmilo ve Vogtově oboře, nedají sehnat. Koupíte pouze sezamová semínka, ovšem celá – ta, kterými se posypávají housky. Jsou však drahá a navíc nevhodná – obsahují totiž nevymačkaný olej.

Nedalo se nic dělat, pokusili jsme se sestavit krmnou dávku z obilnin, které u nás lze získat. Z ovsa, ječmene, tritikale, hrachu, sóji, kukuřice a řepky jsme vytvořili čtyři základní směsi: jarní, letní, podzimní a zimní. Přesné složení podílů neprozradím, odvíjí se od skladby vegetace v daném období a od nutričních potřeb zvěře. Jiné je složení směsi na jaře v době parožení a vývoje plodu, jinou směs zvěři předkládáme před říjí, jinou během říje a jinou po říji.

Výsledky byly velmi brzy vidět. Špičáci již nebyli špičáky, ale šesteráčky až desateráčky, paroží tříletých jelenů dosahovalo kolem 140 b CIC, u čtyřletých jelenů již kolem 160 b. CIC. Dosud nejsilnější jelen byl uloven v r. 2004: 210,12 b. CIC.

Čas běžel, dosažené výsledky jsme stále považovali pouze za dílčí. Proč? Protože jsme ještě nevyzkoušeli sezam! „Objevili“ jsme ho v Rakousku, kam pravidelně jezdíme na myslivecký veletrh do Salzburku. Tam se koupit dá, dokonce již ve speciálních směsích pro přikrmování zvěře. Zaujaly nás tři druhy určené pro jelení zvěř: SesamKombi, RehwildAufbau a VollkornMüsli. Pro své potřeby jsme zvolili koncentrované krmivo SesamKombi, které obsahuje 50 % sezamových výlisků a přidává se k běžnému krmivu. V úvahu připadalo též VollkornMüsli, což je již hotová směs ke krmení (2/3 obilí a 1/3 sezamu).

V současné době si necháváme naše směsi připravit do granulí a k tomu přidáváme 10–20 % SesamKombi. Je to hlavně z ekonomických důvodů, protože směsi jsou poměrně nákladné a kompletní přikrmování tímto krmivem si může opravdu dovolit asi jen generální ředitel ...

Co se týče efektu v chovu po přidávání krmiva s obsahem sezamu, dosud nemáme vzhledem k poměrně krátké době používání (dva roky) zcela vypovídající výsledky. Zatím mohu konstatovat, že u mladých jelenů lze pozorovat větší členění lodyh a medailová hodnota paroží jelenů druhé věkové třídy je zcela běžná. Samozřejmostí je výborná kondice a tělesná konstituce naší zvěře.

Vím, že se nemůžeme srovnávat s profesionálním přístupem Franze Vogta. Plníme si však sen a doufám, že alespoň trochu můžeme tímto i pomoci dalším, kteří nechtějí zůstat jen u „řečí u piva“ ...

Ing. Jiří Žalovič